Vladimír Papoušek – Petr A. Bílek: Cosmogonia: alegorické reprezentace „všeho“

Page 1

Vladimír Papoušek – Petr A.  Bílek

C   osmogonia Alegorické reprezentace „všeho“



Vladimír Papoušek – Petr A.  Bílek

C   osmogonia Alegorické reprezentace „všeho“


Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR Papoušek, Vladimír Cosmogonia: alegorické reprezentace „všeho“ / Vladimír Papoušek, Petr A. Bílek. -- Praha : Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-61-5 (váz.) 82.0 * 82.09:165.21 * 82:111.61 * 808.543-027.21 * 82:81‘22 * 82.07 — literární věda — mimésis (literatura) — realismus v literatuře — naratologie — literární sémiotika — interpretace a přijetí literárního díla — studie 82.0 – Literatura (teorie) [11]

Lektorovali: PhDr. Marie Langerová, CSc. doc. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D. Vychází v rámci řešení výzkumného záměru GA ČR405/09/0011 Re-prezentace a literární historie. © Vladimír Papoušek, 2011 © Petr A. Bílek, 2011 © Graphic Design Zdeněk Trinkewitz, 2011 František Kupka – © Národní galerie v Praze, © ADAGP, Paris 2012 Národní galerie v Praze, © ADAGP, Paris 2012 © Bibliothèque nationale de France © Illustrations & Photos – all rights reserved! © Filip Tomáš – Akropolis, 2011 ISBN 978-80-87481-61-5 ISBN 978-80-7470-002-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-003-3 (ePUB)


ilustrace k Ivanhoe Waltera Scotta (1880)


ADOLF KOSÁREK – Hřbitov u moře (1856)


THÉODORE GÉRICAULT – Důstojník myslivců císařské gardy dává povel k útoku (1812)


ALEXEJ SITARO – K zažitočnoj kultornoj žizni (1934) LEV HASS – Na soud s americkými barbary! (1952) ANONYM – Radostne a spokojne z predajní Zdroj (počátek 50. let)

BŘETISLAV HANUŠ – Česká ženo (po r. 1945)


KONSTANTIN IVANOV – Miru mir (1952)


KAZIMIR MALEVIČ – Suprematistická malba. Letadlo v letu (1915)


AUBREY BEARDSLEY – Salome (1894)


EL LISICKIJ – Bijte bílé rudým klínem (1919)


FRANCISCO GOYA – Saturn požírající svého syna (1819–1823)


z filmu Easy Rider (1969)


GAETANO PREVIATI – Stvoření světla (1913)



A TAK JE TO TADY SE VŠÍM ANEB PÁR SLOV NA ÚVOD Těžko se lze smířit s představou, že umělec, který něco zobrazuje – barvou, hnětením hlíny nebo psaním – chce za každou cenu předvést všem kolem, jak umí namalovat zátiší či scénu s horským vodopádem, jak umí vyjádřit beatnickou radost ze zmrzliny, případně že nás chce informovat o zvláštním chování podivína Roquentina, který nachází zalíbení ve sledování své vlastní pohybující se ruky. Zdá se spíše, že každý umělec, který nám ukazuje – často bizarní – jednotlivosti našeho světa, má mnohem významnější ambici – jako by s odkazem na jednotlivost říkal: „A tak je to tady se vším.“ Umělec malující růži, píšící o úředníkovi z Petrohradu nebo znuděné dámě z francouzského maloměsta vždy tvoří alegorii „všeho“: veškeré univerzální zkušenosti té chvíle, toho času, celistvosti, kterou jistě nevidí, ale touží po ní, protože jedině uchopením celé té organiky a mechaniky, celého prostoru a času božího světa – či prostoru a času světa Boha zbaveného – se mu může dostat odpovědí na otázky po vlastní existenciální pozici v tomto vířícím pohybu prostoru a času. Když my jako čtenáři či diváci sledujeme takový obraz, podléháme (nebo můžeme podlehnout, což závisí na dokonalosti, přesvědčivosti, emotivitě zobrazovaného) iluzi, že se před námi díky velkému uměleckému činu skutečně otevírá samo univerzum. A nám se chce přitakat spolu s umělcem: ano, a tak je to tady se vším. Jenže za touto iluzí obrazu, který se zdá být oknem do našeho univerza, se skrývá pragmatický mechanismus nástrojů – znaků, tedy ikonů, symbolů či indexů, užívaných ve struktuře jistého historického a kulturního společenství, znaků a metafor nabývajících v různých pozicích různých významů, které však nelpí nikde stabilně, ale permanentně se stěhují; neztrácejí se ani v čase, ani v prostoru, ale nabývají v různých dobách a v různých společenstvích různých hodnot. Tyto hodnoty se někdy sčítají, aby se ale vzápětí objevily třeba v kontradiktorické pozici, jež značí rozdíl. Proces, který zdá se být nyní nějakým rejem kosmických sil, lze vysvětlit poměrně prostě. Veškeré aktualizace i permanentní přeznačování těchto znaků probíhá v živé řeči dobového společenství. Není to vesmír, který s nimi něco dělá a roztáčí rej znaků a metafor, ale lidé, kteří chtějí něco dělat se svou řečí. S tím souvisí další aspekt skrytý za iluzí obrazu – je tu celá plejáda strategií, jak dosáhnout věrojatnosti obrazu a jak tento věrojatný obraz pak dále používat tak, aby co nejvíce vnímatelů bylo přinuceno přitakat a říct: ano, a tak je to tady se vším. Smyslem následujících textů je poodhalit souvislosti literárních obrazů a jejich skryté mechaniky. Na obraz se lze dívat – ale také jej někdo někde musí instalovat a poté reinstalovat, obraz je přenášen, prodáván, někdy i ukraden. A tyto manipulace nastavují světelnost obrazu, a tím i jeho významy; manipulace, které zvyšují či snižují hodnotu (obraz umístěný v depozitáři a obraz vystavený v galerii, obraz často kradený, a tudíž mediálně známý), možná souvisejí s hlubšími vrstvami diskursivních nástrojů a činností, které organizují jisté způsoby zacházení, nasvěcování a vidění v kontextu epochy, v historické proměnlivosti. A TAK JE TO TADY SE VŠÍM ANEB PÁR SLOV NA ÚVOD

17


Předkládané studie – eseje nejsou ani v nejmenším pokusem o náčrt jakéhosi nového systému literární vědy. K systémům obecně mají oba autoři přístup více než opatrný. Tyto texty jsou spíše hrou s naznačenými proměnnými. Snaží se prostřednictvím této hry zkoumat nová možná čtení přeskupujících se znaků, které produkuje naše kultura, snaží se rovněž nacházet nové možností myšlení o literatuře, stavěné ovšem s pokorou na těch existujících. V. P. a P. A. B.

18

VL ADIMÍR PAPOUŠEK – PETR A. BÍLEK


REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA Jonathan Culler v knize On Deconstruction: Theory and Criticism After Structuralism (1982) uvažuje o povaze současné literární vědy a s odkazem na J. Hillise Millera v podstatě přijímá jeho základní rozlišení na kritiku sokratovskou a apollinskou, tedy na literární vědu zaměřenou na vytváření systému (nová kritika či strukturalismus) a literární vědu směřující k odhalování aporií a limitů (dekonstrukce či moderní pragmatismus typu Stanleyho Fishe). Culler ovšem představuje oba tábory nikoli jako vzájemně protikladné; ukazuje na mnohé jejich komplementarity, stejně jako na ne zcela zřetelné hranice obou přístupů, třeba z hlediska problematického vymezení mezi Barthesem strukturalistou a Barthesem poststrukturalistou. Z pohledu dnešního čtení Cullerovy knihy už člověku nicméně nepřipadá nijak zvláště zajímavé dozvědět se, kdyže se strukturalista proměňuje v jinak orientovaného myslitele nebo že dílo osobností obsahuje vlastní aporie a otevírá se vůči různým „misreadings“. Zdá se, že tyto metamorfózy jsme si už přiřadili pod představu zcela přirozeného vývoje myšlení jednotlivých osobností soudobé literární teorie. Jako relevantní se jeví spíše otázka, proč vesměs neuspěli budovatelé velkých systematických konceptů literární vědy a proč nicméně tito „systematici“ často dodnes obviňují druhý tábor – dekonstruktivistů a poststrukturalistických myslitelů všeho druhu – z nepřípustného přitakávání chaosu. A jde naopak kritikům nové kritiky a strukturalismu o dekonstrukci pořádku, o negaci velkých systematických teorií, pořádajících svět literárních textů v přehledné hierarchické struktury? Zřejmě nikoliv, soudě už jen z toho, co sám Culler svou analýzou ukazuje: mnozí z kritiků strukturalismu z něho buď vycházejí, nebo se k němu v některých svých textech znovu vracejí. Není to spíše tak, že kritikové, upozorňující na rozpory v textech, na nemožnost identifikace sjednocujícího smyslu při interpretaci, na nemožnost postihnout v textu cokoli esenciálního, usvědčují velké systematické teorie z omylu a předčasné generalizace, kdy touha vytvořit velkou jednotu, univerzalizující systém či teorii neodpovídala znalostem o povaze a chování literárního materiálu? Touha přiblížit se vědecké systematice 18. a 19. století byla iniciací analogických systematik na poli uvažování o literatuře. Toto předčasné vytváření makrostruktur (už u Benjamina, Bachtina a během druhé poloviny 20. století pak vlastně už i jako hlavní proud) muselo nevyhnutelně narazit na konfrontaci s materiálem samým tam, kde převážil respekt k pečlivému čtení a myšlení před hledáním toho, co bylo třeba programově dokázat a z díla či dění vytěžit, vynést na povrch jako důkaz zapadající do systémového předpokladu. Řada de Manových studií není například ničím jiným než jen velmi pečlivým čtením, které konfrontuje tradiční REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA

19


předpokládanou makrostrukturu s nově pozorovanou mikrostrukturou, odhalovanou při interpretaci, a vede ke konstatování, že obě entity, tedy ona tradiční a nově objevovaná, nejsou v korelaci.1 Na druhé straně ale tato atomizace prostřednictvím minuciózního čtení a jemného objevování rozporností v čtení jiných2 má dvojí efekt. Především se pozornost obrací k poměrně omezenému okruhu textů a jejich vzájemných čtení, přičemž se předpokládá jisté předrozumění vzniklé na základě předcházejících kanonizovaných čtení a interpretací. To vymezuje okruh povolaných k diskusi a vyděluje jej od území většiny, tedy „outsiderů“, kteří stojí mimo řeč „zasvěcených“. Druhým efektem – a zároveň reprezentací magické manipulace – je skutečnost, že pozornost čtenáře je poutána k operacím s malými částmi textové výpovědi, v nichž jsou objevována velká tajemství, nebo, lépe řečeno, neviditelné je přiváděno na světlo před oči čtenáře prostřednictvím jemné hry s významy slov a překvapivých kontextualizací a dekontextualizací. To vyvolává u zastánců velkých systémů pochyby, zda tyto operace nejsou jen samoúčelnou hrou malé skupiny intelektuálů a zda vůbec pracují s objevováním nějaké zákonitosti, řádu, mechanismu či pravidla, jež by fungovaly obecně, což lze stále pokládat za principiální étos vědeckého bádání. A zda jsou tedy výsledky takových pozorování opakovaně prokazatelné jako objektivizovaná vlastnost zkoumaného materiálu obecně. Když J. Hillis Miller vydal v roce 1993 – symbolicky v tchajwanské Tchai-peji, nikoli ve Spojených státech či Velké Británii, soubor svých studií New Starts: Performative Topographies in Literature and Criticism, jednou z principiálních otázek, kterou se tu zabývá hned v úvodní studii Border Crossing: Translating Theory (Miller 1993: 1–26), je právě otázka dopadu teoretických studií takzvané Yaleské školy a transformovatelnosti a využitelnosti jejich poznatků v jiném kulturním prostředí. Je zřejmé, že Miller si velmi dobře uvědomuje limity, jež představuje jazyk, kultura i soubor využívaných kanonických textů. V dalších zařazených textech vykládá o Faulknerovi či Wallaci Stevensovi a ukazuje konkrétněji než v citované první studii (kde si pomáhá biblickou parabolou z knihy Rút), jak je vlastně tato transformace realizovatelná a co se při takovém transferu děje. Ve studii Performative Realism: Faulkner’s Absalom, Absalom! (tamtéž: 45–66) využívá analýzy krátkého textu z Absolone, Absolone!, aby předvedl Faulknerův narativní vesmír jako v podstatě neinterpretovatelný jakýmkoli lineárním způsobem. Tato nemožnost dosažení jednoduché přehledné fabule platí jak pro čtenáře, tak i pro samotné postavy v díle. Navrstvení dějinného času jakoby v jediném bodě, v prolnutí mnoha časových a prostorových rovin směstnaných do jakési pomyslné singularity způsobuje, že jediným záchytným bodem jsou pro čtenáře reiterace, opakování stále stejného příběhu z různých perspektiv. Zároveň však tento komplikovaný vesmír, který se odmítá chovat předem stanoveným způsobem a který permanentně narušuje představu o euklidovsky přehlédnutelném prostoročase, může sloužit i jako jistý argument pro transformovatelnost a využitelnost „nesystematické“ teorie, ale také jako argument zpochybňující nárok systematiků na generalizující obecné makrostruktury. Millerova analýza především velmi přesvědčivě ukazuje, že Faulknerův vesmír je přístupný domácímu americkému čtenáři stejně jako každému dalšímu čtenáři jiného jazyka či jiné kultury jen jako specifická forma vlastního „misreading“, jako překvapivé setkání s jistým typem nepřístupnosti, kterou je ne každý ochoten podstoupit. Pokud taková ochota nastane, pak tento střet asi není příliš závislý na tom, zda čtenář žije v Atlantě nebo v Praze a zda v dětství četl Babičku nebo vyprávění strýčka Remuse. To, co 1 – Zvláště to platí pro jeho klíčové eseje typu The Rhetoric of Blindness: Jacques Derrida’s Reading of Rousseau (in de Man 1983: 102–141). 2 – Přičemž se obvykle předpokládá precizní znalost materiálu, kterým je alespoň v případě významných dekonstruktivistů konvolut textů pocházejících z pilířů západního kánonu – Shakespeare u všech, Wordsworth u Hartmana, Faulkner u Millera či Rousseau u de Mana. Srov. Hartman 1987; Miller: Performative Realism: Faulkner’s Absalom, Absalom! (in Miller 1993: 45–66).

20

VL ADIMÍR PAPOUŠEK – PETR A. BÍLEK


je v knize reprezentováno – ačkoli se odkazuje ke konkrétním časům, konkrétní kultuře a konkrétní historii –, není tímto časem, kulturou a historií, ale proměnlivou komplexitou, která je ve své nedostupnosti a unikavosti výzvou k interpretaci i estetickému hodnocení. To ovšem umožňuje, aby byl Faulkner čten se zaujetím jak v Americe, tak třeba v Číně. Kdyby reprezentace v knize ustavovaly konkrétní a pevný půdorys příběhu, pevnou strukturu historického časoprostoru, tedy kdyby smyslem vyprávění bylo ukázat jen to, co se dělo v jistém čase na jihu USA, pak by tento doslovně mimetický text byl přístupný pouze jako konstativní řečový akt, který o něčem informuje. Zároveň – a to je podstatnější, protože zde už přistupujeme na pravidla fikce – by pak platilo, že takto ustálená struktura může sloužit jako stavební kámen dalším vyšším strukturním prvkům pro vytváření určité superstruktury, vyjadřující prostřednictvím literárních textů obecnost určitého výseku dění ve světě vůbec. Tradičním předpokladem systematiků je implicitní přesvědčení (a někdy i explicitní tvrzení), že text je transformovatelný z jednoho kulturního prostředí do jiného díky předpokladu existence jistého souboru esenciálních lidských hodnot,3 které se vyskytují nezávisle na tom, zda se jedná o čtenáře z toho nebo onoho konce světa, z té či oné historické periody. Tak Shakespeare může být čitelný proto, že postihuje základní emoce typu láska, nenávist, strach ze smrti, žárlivost či šílenství. To by ovšem znamenalo, že psaní se jaksi automaticky váže na tyto entity, že se nevyhnutelně zanořují či vrývají do textu, a že tedy psaní je mimetickou reprezentací obecných lidských emocionalit. Podstatný problém ovšem spočívá v tom, že tento předpoklad existence zobecňující struktury hodnot je pouze jistým typem strategie, a nikoli „zákonem“, esenciálním mechanismem nalezitelným v kulturním dění jako organizující princip. Když Kurosawa natočí historický film na motivy Krále Leara,4 vznikne dílo zcela jiného založení, dílo s jinými akcenty, jinými konsekvencemi a kompletně odlišným tvarem než text Shakespearova dramatu; a to nejen kvůli proměně média z dramatického textu/jevištní inscenace na film. Preparování nějakých základních emocionalit nějakým způsobem nepovede k jakémukoli ztotožnění obou děl ani nepřispěje k porozumění jim. Stejně tak Sedm samurajů (1954) není Sedm statečných (1960) a odkaz jedné látky na druhou je pouhou iniciací, deklarativním gestem dobrovolného vzdání se pozice „originálu“, a nikoli něčím, co by se dalo identifikovat na základě nějakých společných hodnot – pokud nebudeme chtít upadnout do povšechných, v tomto případě etických rastrů a vágních kategorizací „idejí“ typu dobro-zlo a podobně. Jan Mukařovský – ačkoli patřil mezi budovatele velkého systému – si toto nebezpečí zobecnění končícího v prázdnu velmi dobře uvědomoval; píše o něm například ve studii Záměrnost a nezáměrnost v umění a vyjevuje se vlastně všude tam, kde cítí potřebu použít termín sémantické gesto: „Sémantické gesto může tedy být označeno jako konkrétní, nikoli však kvalitativně predeterminovaná sémantická intence. Sledujeme-li je v určitém díle, nemůžeme proto je prostě vyslovit, pojmenovat je jeho významovou kvalitou (jak to činívá běžná kritika, mluvíc – s lehkým odstínem nechtěné komičnosti – o tom, že vlastním obsahem díla je například výkřik zrození a smrti): můžeme toliko ukázat, jakým způsobem se pod jeho vlivem seskupují jednotlivé významové prvky díla počínaje nejzevnější ,formou‘ a konče celými tematickými komplexy (odstavce, akty v dramatě atp.)“ (Mukařovský 1966: 100). Ve studii z roku 1943 Mukařovský zřetelně eliminuje předchozí náplň sémantického gesta jako projevu jednotící systemizace všech složek díla5 i jako nástroje organizujícího vnější souvislosti 3 – Tyto hodnoty mohou být artikulovány na celé škále humanitních polí: může jít o určité antropologické konstanty, ale třeba i o schopnost ocenit realizaci estetické funkce. 4 – Ran (Japonsko, 1985). 5 – Toto pojetí je patrné zřetelně například ve studii Genetika smyslu v Máchově poezii (1938) – viz Mukařovský 1948a. REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA

21


díla (společnost, jiné oblasti kultury)6 a pootevírá prostor představě dynamické sémantické intence, jež funguje nejen v oblasti geneze, ale také recepce díla.7 Dílo tedy není čtenáři přístupné díky tomu, že by v něm byly zakódovány odkazy k antropologickým konstantám a obecnému souboru lidských hodnot; to, co je v textu reprezentováno, nemá být nápodobou či otiskem jakési esenciální strukturace přirozeného světa. Dílo představuje specifickou komplexitu znaků a buď iniciuje, nebo neiniciuje aktivní čtení, jež subjekt vnímatele vábí svou zvláštností, nepřístupností, dynamickým pohybem odkazů uvnitř své komplexity. Právě to umožňuje jeho transformace a revitalizace v různých jazycích i historických dobách. Zároveň to, co je v něm reprezentováno, nepředstavuje jakoukoli pevnou strukturu sjednoceného „malého“ celku, odkazující k aktuálnímu světu jako ke sjednocenému „supercelku“. Pokud se nyní vrátíme k výchozí inspiraci studiemi J. Hillise Millera, je třeba říci, že mezi literárním textem jako specifickou – a vždy jen provizorní – komplexitou, kterou lze transformovat v jazyce i čase, a mezi teoretickou studií je jistý analogický vztah. I teoretický text se totiž prezentuje – kromě jiného – svou transformovatelností. Práce skupiny teoretiků, označovaných souhrnnou nálepkou Yaleská škola (Paul de Man, Geoffrey Hartman, J. Hillis Miller, Harold Bloom), představují soubor různorodých textů od různě zaměřených autorů, v nichž ani tolik nezáleží na tom, na jakém materiálu jsou budovány, jako spíše na těžko vyjádřitelném pohybu myšlení, který reprezentují a který umožňuje či iniciuje další způsoby čtení. Právě proto, že tu nejde o pevný absolutizující systém, ale o sérii pozorných čtení objevujících rozličné aporie a rovněž ověřujících možnosti kontextualizace prostřednictvím různé čtenářské interpretace v různých historických obdobích, se zdá, že tato nesystematická a esejisticky pojatá literární teorie má k materiálu, tedy literárnímu textu, blíže než velkorysé a ambiciózní makrosystémy. Ukazuje totiž, že povaha zkoumaných textových komplexit je složitější, než se zdálo v kontextu, kde byl text považován za dílčí projev obecně a univerzálně fungujících mechanismů.8 Stěhování či transfer literárních textů z jedné kultury do druhé a z času do času je, zdá se nám, z dnešního pohledu stěží vyložitelný jako transformace, v níž si texty udržují svou stabilizovanou významovou strukturaci díky působení univerzální estetické funkce anebo díky koherentní antropologické vybavenosti vnímatelů.9 Koncepty identického textu a stabilizovaných významů, které produkuje, implikují představu určitého systematického před-rozumění, ať už připisovaného soudržným silám textových struktur, nebo „superstrukturám“ fungování lidského rozumění či sdělnosti uspořádaného, univerzálně organizovaného aktuálního světa. Dekonstrukce nás – kromě jiného – upozornila i na zásadní různost čtení a rozumění vznikajících v rámci homogenní skupiny odborníků, kteří sdílejí své „teď a tady“. Transformace textu z jedné kultury či časové periody do jiného prostorového či časového kontextu pak pootevírá ještě větší – a tudíž už i nezanedbatelný – prostor pro stěžejní a produktivní nedorozumění, diferenciaci a jinakost, k nimž nutně dochází a jež by soudobé uvažování o literatuře nemělo eliminovat jako doklady „špatné praxe“; mělo by je naopak brát v potaz jak z hlediska analýz materiálu, tak i z hlediska obecného mementa – rámce, který signalizuje umělé ohraničení dosavadního „čistého“ obrazu. 6 – Takové pojetí je letmo načrtnuto ve studii O jazyce básnickém (1940) – Mukařovský 1948b. 7 – Mnoho dalších potíží s pokusy domyslet, pevně terminologicky zakotvit a v interpretační praxi využít pojem sémantické gesto vzniká možná i z toho důvodu, že se jeho vykladači pokoušejí s ním pracovat jako s nějakým systémovým prvkem, který je nutno vkloubit do teorie strukturalismu, zatímco pro Mukařovského bylo spíše prvkem estetickým, metaforou umožňující únik z krunýře strukturalistického světa. A protože jde v podstatě o umělecký prvek, těžko ho lze jakkoli systemizovat. Ohledně systematizujícího výkladu srov. například výklad pojmu u Mojmíra Grygara (1999: 222–229), kde je Mukařovského rozvolněné vymezení sémantického gesta ze Záměrnosti a nezáměrnosti v umění zmíněno až v rámci Grygarova komentáře, a ne v antologii „kanonických“ vymezovacích textů, tedy jen jako jakýsi apendix. Navíc je i zde okamžitě provázáno k termínu dobová estetická norma a tvůrčí metoda. 8 – Srov. například Jakobsonův globální pojem literárnosti, novokritický pojem víceznačnosti (ambiguity) či Mukařovského představu určující role triády estetické funkce, normy a hodnoty. 9 – Představu takové antropologické konstanty implikuje i koncept kulturního transferu, jak jej v publikované přednášce Teorie literatury: Aktuální perspektiva (1991, česky 2004) nastínil Wolfgang Iser.

22

VL ADIMÍR PAPOUŠEK – PETR A. BÍLEK


Zatím jsme se ovšem v příkladech zabývali jen dílčím výsekem „poselství“ dekonstrukce. Za pozornost jistě stojí i obviňování dekonstrukce z takzvané atomizace literární vědy či z obsese jazykem a textovým fragmentem; stejně tak ale stojí za pozornost i otázka, v čem může dekonstrukce být nikoli jen deklarativním popřením jistých systematizujících komplexů, ale jak odpovídá na současný obrat k různému typu kulturálních studií, které opět pracují i s komplexnějšími plány typu historická perioda, sociální energie, dějinný kontext, kulturní výměna a podobně. Jinými slovy: dekonstrukce je často vnímána jako specifická uzavřená kapitola s vlastní vnitřní řečí, která není příliš použitelná při jiných operacích s literárními texty, například při psaní literární historie.10 Ovšem nejen dekonstrukce, ale i jiné proudy současné literární vědy jako by se vyvíjely každý svou vlastní cestou v uzavřených diskursivních kruzích. Představitelé jednotlivých metodologických škol jako by si vystačili s vlastními paradigmaty, s vlastním jazykem, který kdosi vytvořil a ostatní ho už jenom provozují v jistém rámci, který předpokládá, že diskutující budou odkazovat v uzavřeném prostoru vždy pouze na obyvatele tohoto prostoru.11 Přitom je ale potenciální propustnost mezi jednotlivými myšlenkovými koncepty podstatně větší, než se na první pohled zdá. A v podstatě všechny tyto zdánlivě izolované ostrovy myšlení, jež podle některých názorů atomizují literární vědu do nepřehledné a nepoužitelné tříště, mají jisté rysy společné. Především ona atomizace potvrzuje fatální střet literární vědy jako celku s podstatně komplikovanějším světem, než jaký se jevil být ještě klasickým badatelům na počátku 20. století, kdy systém zvládající svět literárních textů se zdál být na dosah, a to dokonce i s vidinou vysoké míry exaktnosti. Ve vztahu literární teorie a literární historie se může zdát, že rozmanitý svět teoretických hříček je pro literární historii nepoužitelný a zbytečný, že si literární historie vystačí s klasickými postupy evidence, katalogizace, kontextualizace v závislosti na linii obecné historie a kritického hodnocení, které má k dispozici dostačující repertoár variant a kombinací od otevřeně prezentované libovůle přes subjektivitu skrývanou za recepční indikace až po deklarativní nabízení „objektivní pravdy“, „paměti národa“ či ilustrování představy kulturní „nadstavby“, determinované zákonitě stavem ekonomicko-politické „základny“. Literární historie se zdánlivě jeví jako nejobjektivnější část literární vědy právě proto, že se – zdánlivě – opírá o neoddiskutovatelná fakta a události, navíc stvrzované archivními materiály, psanými názory jiných badatelů, dobovou kritikou a mnohdy i přímým svědectvím samotných autorů či kritiků. Tento názor přináší ale více problémů než výhod. V první řadě každý historik píšící dějiny je subjektem s limitovaným horizontem vlastního čtení, rozumění, estetických i ideových preferencí; stojí před univerzem permanentně pohyblivým a obtížně postižitelným v jeho celostnosti, pokud nám nepůjde o pouhou evidenci, třeba i s elementárním rozlišením objektů blízkých a vzdálenějších. To, co získává jako materiál ke studiu a následné historické kontextualizaci, jsou fragmenty nestejných energetických hladin a nestejné podstaty. Vedle textů uměleckých – a ve své uměleckosti různě hodnocených – jsou tu pochopitelně texty „jiného“ druhu, odkazující k řadě dějinných souvislostí, zvykům, rituálům, tabu, manipulacím ideovým, politickým či ekonomickým. To vše představuje materiál, který se vynořuje před historikem, pokud není raněn totální slepotou, ve své neobsáhnutelnosti a v provedení vzpírajícím se jednoduché systemizaci. Literární historik je tedy ve stejné situaci jako teoretik: setkává s podstatně komplikovanějším a monumentálnějším světem, než očekávali původní „kronikáři“ literárních textů. Tento svět se nejeví být lineárně uspořádaný, jak historik-kronikář předpokládal, 10 – Nový historismus je někdy vymezován přímo proti dekonstrukci, jako metodologie protikladná. 11 – I v českém prostředí je v tomto směru pozoruhodná neochota opustit naučený jazyk klasického strukturalismu, přičemž jeho autority jsou neseny spíše jako bojová zástava než jako produktoři textů k dalšímu rozvíjení a inspiraci. REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA

23


ale více se podobá Faulknerovu textu navrstvenému až do neurčitelnosti trojrozměrného prostoru a s mnoha časovými průběhy. V této situaci je, zdá se, potřeba obrátit pozornost ke zkušenosti literární teorie, jež identifikovala stejné univerzum různorodosti. Její roztříštěnost v tomto ohledu nemusí být vůbec fatálním limitem a zdá se, že tu ani není potřeba vybírat poslepu metodologické nástroje užitečné pro literárního historika, protože v mnoha případech už existují, byť někdy ne zcela přiznaně. Dotkli jsme se již vztahu nového historismu a dekonstrukce, který bývá interpretován jako ambivalentní. Nový historismus představuje spíše obecný přístup než komplexní a stabilizovanou metodu na zkoumání literárních dějin. Vytvořil – zase spíše nahodile – svoji řeč, v níž dominují slova jako společenská energie, textová stopa, cirkulace a výměna, ekonomická produkce a text. Jednou z produktivních metod, navrhovaných Stephenem Greenblattem, je vyjednávání (negotiation) s texty. Právě Greenblattova Shakespearean Negotiations (1988), ale i jeho další práce (například Renaissance Self-Fashioning: From More to Shakespeare, 1980), však zároveň ukazují, že strategie vyjednávání se zas tak zásadně neliší od pozorného čtení dekonstruktivistů a že i zde jsou hledány různé textové aporie, přičemž ovšem text je chápán odlišně. Zatímco dekonstruktivisté chápou text důsledně jako autonomní tištěný materiál, u nového historismu je toto pojetí zřetelně širší: pracuje s celou škálou od textu psaného a tištěného až po metaforický „text doby“. Cílem jim tedy není dekonstrukce zdánlivě koherentního textu, ale spíše dekonstrukce společenských vztahů a produktivních diskursů doby, reprezentované v různých typech textů. Problém ovšem spočívá v tom, že takový cíl si žádá určité „meta“-operace. Nejprve je původní zkoumaný text analyzován z hlediska jeho autonomní výpovědi, v níž jsou objevovány rozpornosti a temná místa, přičemž je badatelské čtení konfrontováno s jinými typy kritického čtení nebo s jinými typy uměleckých výpovědí, jež jim představují dobově synchronní entity. V tomto ohledu je práce historikova dost blízká klasickým postupům dekonstrukce. Historik pak ale komparuje zkoumaný umělecký text s širším polem dobových výpovědí, které představují pomyslnou plochu myšlení, emocionality a imaginace analyzované periody v jejím každodenním „provozním“ projevu. Jinakost uměleckého textu je konfrontována s všední diskursivitou doby, vnímanou i artikulovanou jako metafora historického dění, nepřístupného jinak než prostřednictvím textů. Zde už se tedy nepracuje pouze s elementy estetickými či s realizacemi narativních strategií zrozenými v univerzu uměleckých textů, ale také se sociologickými elementy, jako jsou postupy směřující k ovládnutí určitého společenského prostoru či naopak k tomu, aby se subjekt vyhnul konfliktu s dobovou morálkou, ideologií či mocí obecně, promítají se tu dobové zvyky, normy chování, způsoby přesvědčování, svádění atd. Historikova pozornost je orientována k vytěžení maxima z toho, co je přístupné – tedy z dostupných textů (pochopitelně představujících fragmenty), jejichž okolnostní prostředí a souvislosti je potřeba konstruovat. Toto vědomí konstrukce ovšem zároveň odkazuje k přítomnosti samotného badatele, jeho limitovanosti a jeho vlastnímu „misreading“ ve vztahu k pozorovanému materiálu. Novohistorismus tak s jistou licencí představuje dekonstrukci na druhou, která opouští areál akademicky situovaného čtení kanonických textů a jejich recepcí, jak to činí ještě klasická dekonstrukce například v podání Paula de Mana. Zmiňovanou meta-operací je tedy metaforizace dějin prostřednictvím jiných typů textů, než jsou texty kanonické a texty výhradně umělecké. Řeč doby je metaforizována prostřednictvím co nejširšího spektra dostupných psaných textů vybraného období. Společné s metodologickými východisky dekonstrukce je přesvědčení o produktivitě postupu založeného na rozkrývání rozporností v textech: Paul de Man ukazuje na slepotu píšícího subjektu v eseji o Derridovi čtoucím Rousseaua, zatímco nový historismus se 24

VL ADIMÍR PAPOUŠEK – PETR A. BÍLEK


pokouší poukazovat na různé typy slepoty produkované zmizelou společenskou „tělesností“ a všednodenností. Oběma proudům je společná úzkost před mocenskými operacemi, jejichž stopy jsou vetknuty do textů a jimiž se neustále připomíná existence reálné moci a jejích permanentních nároků na svobodu jedince, a to včetně svobody výrazu. Z uvedeného příkladu se snad zdá být zřejmé, že diskurs současné literární teorie může být pro historika literatury velice produktivní a že zdánlivě téměř mysteriózní uzavřenost teorie není na překážku provázanosti a synergické vzájemné inspirativnosti navenek velmi odlišných proudů. To ostatně přiznávají i představitelé těchto proudů. J. Hillis Miller v rozhovoru s editorem své knihy New Starts tvrdí, že nový historismus je v mnoha ohledech inspirován postupy dekonstrukce a že Stephen Greenblatt tento fakt nikdy nepopíral.12 U obou metodologií je zvláště patrné – a dosti podobné – pojetí literárních textů nikoli jako dílčích prvků pro linnéovskou systematiku, ale jako komplikovaných komplexit o mnoha neznámých, jejichž zkoumání nabízí dosud netušené a nevyzkoušené možnosti. Možný problém literárního historika inspirovaného novým historismem ovšem spočívá v obtížné uchopitelnosti některých jeho pojmů (stopa, cirkulace či společenská energie), které slouží jejich autorům i uživatelům často spíše jen jako situační metafora, ale jsou obtížně transformovatelné a aplikovatelné, pokud badatel nechce být pouhým reproduktorem magických zaříkadel. Otevřený koncept nového historismu ale i zde pootevírá možnost pokusit se tyto nejasnosti konfrontovat s koncepty a pojmy metodologií jiných, u nichž se možná nabízejí potřebné nástroje. Některé z těchto nástrojů vznikly opět na poli dekonstrukce, jiné se nacházejí na území dalších metodologických konceptů. J. Hillis Miller se v tomto ohledu produktivně vrátil k pojmům řečový akt a performativní akt (Miller 2001), od nichž se pootevírá cesta i k pojmům reprezentace či re-prezentace. Zdá se nám, že právě tyto pojmy a především myšlenkový okruh, který vytyčují a konceptualizují, mohou pomoci projasnit některé postupy nového historismu a snad literární historie obecně. Miller ve své knize odkazuje k etablovanému pojetí pojmu řečový akt, jak je navrhl John L. Austin, ale jádrem jeho výkladu je snaha přivést tento termín blíže k dekonstruktivnímu pojetí. Tedy ke zkoumání strategie řeči, toho, co řeč konkrétního subjektu dělá či chce dělat, čemu dostojí a čemu nikoliv. Je sledována řečová performace, to, co řeč předvádí.13 Právě sledování toho, co je řečí činěno, je jedním z možných analytických nástrojů, který se na jedné straně opírá o text a na druhé straně umožňuje transformaci z literárního světa k určité historické gesticitě spojené s jinými společenskými strukturami doby. Performace řeči ukazuje nejen na její lingvistickou povahu či na genetickou spřízněnost s jinými performacemi v rámci literatury, ale může být zároveň i strategickou operací odkazující k jejímu produktorovi a jeho historickému prostředí. Co řeč dělá, implikuje i jisté možnosti toho, co chce či může dělat ztracené nebo nedostupné „tělo“, jež je jejím nositelem, přičemž nejde o to, do jaké míry je toto tělo metaforou a do jaké míry skutečnou psychofyzickou existencí. Například dobová norma chování, dobová tabu či možnosti imaginace mohou být rozpoznatelné jak ve strategii autora, tak ve strategiích postav, které vytváří a které tudíž i něco reprezentují. Právě pojem reprezentace (a v provedení specifikujícím jeho význam i ve smyslu re-prezentace) lze považovat za další z podstatných nástrojů, který jednak umožňuje pracovat s textem jako s jistým druhem performace řeči, jednak ponechat ve hře i jiné než pouze literární typy dobových stop. Teoretická diskuse kolem tohoto pojmu je bohatá a dnes již i těžko přehlédnutelná. Každopádně si však lze dobře představit smysluplnost 12 – A Form of Parabasis: An Interview with J. Hillis Miller (in Miller 1993: 111–135). Srov. Greenblatt – Gallagher 2000. 13 – Myšlenkově blízko má k tomuto konceptu třeba i Martin Hilský, který mluví v souvislosti se zkoumáním Shakespeara o „divadle řeči“. Viz například jeho přednášku Shakespeare a divadlo řečí (Kruh přátel českého jazyka, FF UK v Praze, 12. listopadu 2008). REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA

25


pohledu na literární text z hlediska toho, jak reprezentuje jistou řeč (strategie řeči) a zároveň i re-prezentuje v této řeči nějaké stavy jevů a věcí (objekty, těla, události a jejich hodnotové či jiné uspořádání), přičemž ale toto „znovuvyvolání“ není nějakým zopakováním nyní už nepřítomné, ale kdysi existující skutečnosti; je naopak vždy novým znakovým ztvárněním. Takže se re-prezentace skutečnosti vždy znovu jakoby vrací k reprezentaci, k performaci řečové, a tudíž i znakové. Proto je, zdá se nám, užitečné a produktivní umístit pojem re-prezentace na pole performativních řečových aktů, a nikoli na pole konstativních aktů ve smyslu mimetické nápodoby vybraných jevů aktuálního světa. Smyslem užívání tohoto konceptu tedy není postihovat prostřednictvím reprezentace nějakou ztracenou „esenciální hmotu doby“ v nějaké objektivizované a verifikovatelné podobě; je jím konceptualizace zřetele, nakolik je tato doba přítomna právě jen v tušeném, v nepřítomném, v aporiích, ve vynechávkách, ve skrytém a nedostupném či nezastižitelném. Mluví-li tedy nový historismus o dobové stopě, má na mysli řečové performativní akty dostupné prostřednictvím textu. Tyto performace mohou být čteny v několika úrovních toho, co reprezentují – jako inkluzivní řeč vedená v rámci nějakého literárního kontextu, ale také jako strategická hra implikující širší historické souvislosti. Aby byl tento širší kontext zřetelnější, je nezbytné porovnávat specifickou řečovou performaci s jinými typy performací v dobové produkci. Výsledkem těchto operací nebude nějaké jasné schéma doby, ale spíše jen ona stopa-fragment, jež se může stát prvkem nějaké následné konstrukce, která je spíše pomocným rámem této stopy samotné než postupem rekonstrukce minulého. Greenblattův termín cirkulace společenských energií je pak skutečně spíše metaforou, která je ovšem produktivní v tom, že umožňuje vnímat různé typy výměn, které lze pozorovat prostřednictvím performace řeči v textu, nebo – jinými slovy – různou povahu a různý charakter reprezentací, které se sice nemohou nikdy dobrat zpřítomnění nepřítomného, ale jsou schopné ukázat na jazyk, činnost či gesto, a tím zprostředkovaně a nepřímo i na ztracenou „matérii“ doby. Literární historik se ovšem ve světle těchto možností musí vzdát představy nějaké systematické rekonstrukce dějinného procesu v literatuře, ale zároveň tuto ztrátu nemusí pokládat za fatální, protože ziskem jsou nové možnosti zkoumání literární řeči a jejích bohatých pohybů v různých úrovních společenského univerza, pohybů oscilujících mezi přítomným, propadajícím se do minulosti, a mezi dávno ztraceným, jež se znovu a znovu v nejrůznějších podobách vynořuje na horizont našeho vidění. Zde už ale nevyhnutelně dostává prostor i imaginace historika a jeho schopnosti vyprávět příběh na základě více či méně autentických stop, pouhých znaků ztraceného kontextu a nikoli vodičů, vedoucích bystrého hledače k centru labyrintu a skryté esenciální pravdě o minulosti.14 Literární historik v takovémto pojetí není archeologem, který z dílčích kostí či střepů rekonstruuje nejen původní předmětné celky, ale dokonce i jejich původní fungování. Je spíše interpretem petroglyfů (například švédských hällristningar): vidí v relativní celostnosti jednotlivé obrazce, ale musí interpretačně konstruovat nejen to, co – možná – re-prezentují, ale i jejich možnou někdejší funkci a v neposlední řadě i způsoby, jimiž se obrazce vztahují k sobě navzájem. A to jak z hlediska potenciální jedinečnosti jednotlivých petroglyfů (jejich výjimečnosti), tak z hlediska opakování, stejnosti, dílčího variování. A toto konstruování musí brát v potaz dílčí autonomní areál („jedno“ místo, „jedna“ doba) i interpretační potenciál výskytů v areálech geograficky či časově radikálně vzdálených. Z hlediska této analogie může literární historik buď spočinout na jednom významově bohatém petroglyfu, který 14 – Situaci historika z tohoto pohledu nejzásadněji definoval Hayden White. Viz jeho Metahistory (1973), The Content of the Form: Narrative Discourse and Historical Representation (1987) a Figural Realism: Studies in the Mimesis Effect (1999).

26

VL ADIMÍR PAPOUŠEK – PETR A. BÍLEK


zcela popíše a interpretačně vyčerpá, anebo může naopak brát v úvahu širší pole, v němž ovšem už jednotlivá zobecnění budou výsledkem interpretačního konstruování, tedy činnosti, v níž se systematizující přesnost snoubí s imaginací a rétoricko-narativním rámcováním toku řeči. Literární historik buď může pietně respektovat autenticitu všeho, co se dochovalo, a trvat na nemožnosti přiblížit se k takovým petroglyfům, bránit se jejich zviditelňování a zpřístupňování oku neodborníka. Anebo může dělat totéž, co se stalo praxí švédského přístupu: zviditelňovat nezřetelné tvary červenou barvou, a tím vystavovat vybrané petroglyfy i oku turistického zájemce. Pochopitelně že se takovým vybarvením ruší původnost a určité stopy se zviditelňují na úkor jiných, příliš slabých či nezajímavých. Domníváme se, že toto přiznané konstruování nového, nepůvodního rámce vidění a vnímání je ale smysluplnější činností než pietní trvání na úžasu z nevyjádřitelných komplexit původního celku, který nesmí být znesvěcen jakýmkoli konstruováním. Proto nám přijde užitečné konstruovat dílčí propoziční celky z několika vybraných stop a hypoteticky koncipovaných vztahů mezi nimi; pokud budeme trvat na tom, že jedinou „vědeckou“ možností literárního historika je zohlednění stop všech, nikdy už od něho nemůžeme očekávat žádná výrok. Přestože se současná literární teorie zdá často být kryptická, roztříštěná do mnoha „tajných“ jazyků, nepřestává být kvůli tomuto jevovému rysu myšlenkově produktivní; její roztříštěnost prostě jen představuje pozici humanitních zkoumání v okamžiku, kdy velká systematika zdá se být spíše hlasatelem názoru, že náš svět je vlastně jednoduchý. I historik literatury může stát před svým předmětem v rozpacích, pokud jej chce vidět jako souvislou a ve své komplexnosti postižitelnou linii; při takových rozpačitých pocitech může nacházet v současné teorii nejen myšlenkovou spřízněnost, ale i nástroje, které mu umožňují opouštět staré vyzkoušené břehy literárního kronikářství. Na počátku jakékoli cesty literárního historika stojí principiální a v podstatě filozofické východisko, které implicitně nastínil již v úvodu zmíněný Jonathan Culler, když rozdělil literární vědu na dva proudy: jeden směřuje k systému, druhý k aporiím. Setkáváme se v literatuře s obrazem skutečnosti, který lze věrojatně rekonstruovat (a tedy univerzum literárních textů je pro nás lépe nebo hůře klasifikovatelnou makrostrukturou), nebo stojíme před morfologicky mnohem komplikovanějšími útvary a vztahy, které nejsme (zatím?) schopni uvidět v jejich celistvosti?

REPREZENTACE, PERFORMANCE HISTORIE A SOUČASNÁ LITERÁRNÍ VĚDA

27



SUMMARY The essays collected in this book form a continuous process of thought that is in touch with something, or, to put it respectively, being “in touch” with something is the key constructive principle of this monograph. First, this book aims to offer critical thinking on the issues of literary theory and history that would stay in permanent touch with the actual world due to both its essential concept of representation(s) and its attempt to think about literature from the point of its application – scholarly as well as pedagogical – which is deeply rooted into contemporary status of literary studies. Such a status reflects the “crisis” of traditional structuralist thought dwelling on the autonomy of a literary text as an omniscient producer of meaning. Based on that, the other dilemmas become apparent: Should literature stay isolated in its autonomy that allows just certain experts who share the same language and style of thinking to join the existing discursive practices? Or should it be freely used as an open archive by any other discipline from all the ranks of humanities and social sciences, notwithstanding that a specific literary material would be dissolved in an interdisciplinary slush of trends running under the umbrella of cultural studies? Thought in touch with something, nevertheless, explains also the genesis and composition of this book. It has been written as a result of hundreds of hours the two authors spent talking over the issues covered inside, be it in Prague, České Budějovice, Doudleby, Glasgow or elsewhere. These talks, as well as written dialogues, served as an inspiration for texts which now bear – with the exception of the first essay – individual authorship marks; however singular and signed up individually, all the texts fix and develop some ideas coming from the other of the two authors. These texts are also in touch with the previous texts and talks between authors. They stand for continuously developed approaches and they share some concepts and propositions as they appeared in previous – individual or collective – publications, mainly in Dějiny nové moderny (Prague: Academia, 2010), where both the authors constructed the methodological part of the book. The essays center on the term of representation(s). They consider distinct ways of mimetically referential and performative aspect of representation inside the literary text. Next to that, they also analyze the possibilities of the term working inside the discourse of literary history and theory. That is why they deal with literary canons as attempts to represent certain types of literary universe (national literature, Weltliteratur, literature of a specific era or genre). They also consider recent theories of fictional worlds as well as anthropological concepts that focus on the notion of imagination. The authors found their inspiration in different spheres of contemporary literary and cultural theories. They, nevertheless, borrow mostly from the impulses of New Historicism and recent pragmatism, since they share the notion of the absence of any metaphysical or essential qualities of literary texts or the whole literary and cultural universe. Michel Foucault and his concept of discursive practices bring into the consideration the notions of power, ideology and impact of literature upon its social context. The analyses consider not just the role of contextual political and social power but they also pay attention to the internal tensions of literature as a self-organizing entity, as it was brought into spotlight by Pierre Bourdieu. The other inspiration comes from SUMMARY

203


the concepts and ideas of J. Hillis Miller or Richard Rorty as well as from contemporary narratology. Last but not least, some inspiration has been – although metaphorically – brought also from the realms of natural sciences. Literary material brought into account covers both modern Czech and international literature. It considers high-brow literature but it pays attention to popular literature and culture as well. Moreover, some parts of the book focus also on intermedial aspects and on the relationship between literature and visual arts, comics, and media. The linear composition of the book aims to proceed from more concrete interpretations of distinct literary material into more abstract, theoretical realms. The essays, however, focus al the time on practical contexts; they do not aim to construct coherent autonomous theories but they have in mind that the concepts and terminological tools developed here should allow application and should result in new considerations and interpretations of literary texts as a raison d’être of literary studies.

204 SUMMARY


CITOVANÉ PRAMENY Alda, Jan: A my s vámi zvítězíme, Nový život 1953, č. 3, s. XIV Andrejev, Leonid Nikolajevič: Propast, in: Červený smích, přel. Zdeňka Psůtková, Praha 1970, s. 199–251 [1902] Brown, Dan: Šifra mistra Leonarda, přel. Dušek Zdík, Praha: Metafora 2003 [2003] Březina, Otokar: Větry od pólů, Praha: Moderní revue 1897 Březina, Otokar: Básnické spisy, Praha: Československý spisovatel 1975 Bunin, Ivan: Život Alexeje Arseňjeva, přel. Taťjana Hašková, Jan Zábrana, Praha: Odeon 1989 [1930/1935] Buriánek, František – Ježek, Otto – Petrmichl, Jan – Stejskal, Václav – Závada, Vilém (eds.): Stalin je život lidí budoucích: Sborník poesie, Praha: Československý spisovatel 1954 Céline, Louis-Ferdinand: Cesta do hlubin noci, přel. Jaroslav Zaorálek, Brno: Atlantis 1995 [1932] Clostermann, Pierre: Velký cirkus, přel. Ladislav Jehlička, Praha: Naše vojsko 1990 [1948] Crane, Stephen: Rudý odznak odvahy, přel. Jiří Valja, Praha: SNKLHU 1958 [1895] Deml, Jakub: Zapomenuté světlo, Brno: Jota 1991 [1934] Eliot, Thomas Stearns: Rapsódie na větrnou noc, přel. Jan Zábrana, in: Poezie přelomu století, Praha: Mladá fronta 1984, s. 350–352 [1910] Flaubert, Gustave: Salambo, přel. Jiří Konůpek, Praha: Práce 1973 [1862] Frost, Robert: Nezvolená cesta, přel. Hana Žantovská, in: Poezie přelomu století, Praha: Mladá fronta 1984, s. 334–335 [1914] Hanč, Jan: Události, Praha: Torst 1995 [1948] Hašek, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka, Praha: Československý spisovatel 1980 [1921–1924] Heller, Joseph: Hlava XXII, přel. Miroslav Jindra, Praha: Euromedia Group 2005 [1955] Hůlová, Petra: Umělohmotný třípokoj, Praha: Torst 2006 Chlebnikov, Velemir: Čmáranice po nebi. Výbor z prací Velemira Chlebnikova, přel. Jiří Taufer, Praha: SNKLHU 1964 Jirko, Miloš (ed.): Monumenty a květiny: TGM. Pozdravy, medailony, smuteční kytice, Praha: Václav Petr / Fr. Borový 1937 Kafka, Franz: V kárném táboře, in: Povídky, přel. Vladimír Kafka, Praha: SNKLU 1964, s. 171–204 [1914] Káňa, Vašek: Parta brusiče Karhana (Hra z první pětiletky), Praha: Umění lidu 1949 Klíma, Ladislav: Slavná Nemesis, in: Vteřiny věčnosti. Prózy, listy, eseje, sentence, Praha: Odeon 1989, s. 37–117 [1932] Kohout, Pavel: O pionýrském šátku, který plakal, in: O černém a bílém, Praha: Státní nakladatelství dětské knihy 1951, s. 77–98 [1950] Kohout, Pavel: Úryvky ze hry Dobrá píseň, in: Verše a písně (z let 1945–1952), Praha: Mladá fronta 1952, s. 79–85 [1951] Kohout, Pavel: Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku, Praha: Mladá fronta 1997 CITOVANÉ PRAMENY

205


Kolář, Jiří: Jak se dělá báseň, in: Zábrana, Jan (ed.): Jak se dělá báseň, Praha: Československý spisovatel 1970 Kolář, Jiří: Očitý svědek, Praha: Mladá fronta 1997 [1949] Kontroverze / Controversies: Právní a etická historie fotografie. Katalog (putovní výstava Musée de l’Elysée v Lausanne; kurátoři: Daniel Girardin, Christian Pirker; Galerie Rudolfinum, 8. 9. – 13. 11. 2011), Lausanne: Musée de l´Elysée, 2008 / Praha: Galerie Rudolfinum 2011, přel. Jiří Pelikán Kubka, František: Nezemřel, kdo pro lid bojoval, Nový život 1953, č. 3, s. XI–XII Kusák, Alexej (ed.): Gottwald je s námi: Náš první dělnický president v zrcadle české a slovenské poesie a prózy, Praha: Naše vojsko 1953 Lasker-Schülerová, Else: Tvé srdce je moje nebeská říše. Básně z let 1910–1920, Praha: Alef 1989 London, Jack: Martin Eden, přel. Eva Masnerová, Praha: Euromedia Group 2006 [1909] Majakovskij, Vladimir Vladimirovič: Políček veřejnému vkusu, in: Spisy 1, přel. Jiří Taufer, Praha: SNKLHU 1956 [1912] Mauriac, François: Klubko zmijí, přel. Josef Heyduk, Jaroslav Zaorálek, Praha: Odeon 1980 [1932] McCarthy, Cormac: Cesta, přel. Jiří Hrubý, Praha: Argo 2008 [2006] Nabokov, Vladimir: Lolita, přel. Pavel Dominik, Praha/ Litomyšl: Ladislav Horáček / Paseka 2003 [1955] Neruda, Jan: Povídky malostranské, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1960 [1878] Neumann, Stanislav Kostka: Ať žije život!, in: Konfese a konfrontace 2, Praha: Československý spisovatel 1988 [1913] Neumann, Stanislav Kostka: Nové zpěvy, Praha: Svoboda 1947 [1918] Nezval, Vítězslav: Dada a surrealismus, in: Avantgarda známá a neznámá 2, Praha 1972, s. 412 [1927] Pludek, Alexej: Vabank, Praha: Československý spisovatel 1974 Procházka, Jiří: Třicet případů majora Zemana II, Praha: Cesty 1999 Rais, Karel Václav: Zapadlí vlastenci, Praha: Česká grafická unie 1921 [1894] Rais, Karel Václav: Západ, Praha: Akropolis 2004 [1899] Roth, Philip: Portnoyův komplex, přel. Luba a Rudolf Pelarovi, Praha: Odeon 1992 [1969] Rybák, Josef: Stalin, Nový život 1953, č. 4, s. 446 Řezáč, Václav: Bitva, Praha: Československý spisovatel 1954 Sartre, Jean Paul: Nevolnost, přel. Dagmar Steinová, Praha: Odeon 1993 [1938] Sedloň, Michal: Gottwaldův čas, Nový život 1953, č. 3, s. 259 Sienkiewicz, Henryk: Ohněm a mečem, přel. Vendulka Zapletalová, Brno: Blok 2003 [1884] Stevens, Wallace: Císař zmrzliny, in: Muž s modrou kytarou, přel. Jan Zábrana, Praha: Odeon 1973, s. 18 [1922] Teige, Karel: Slova, slova slova, in: Avantgarda známá a neznámá 2, Praha 1972, s. 331–354 [1927] Thomas, Dylan: Svlékání tmy. Výbor z veršů, přel. Pavel Šrut, Praha: Československý spisovatel 1988 Tolstoj, Lev Nikolajevič: Anna Kareninová, přel. Taťjana Hašková, Praha: Lidové nakladatelství 1989 [1878] 206

CITOVANÉ PRAMENY


Unamuno, Miguel de: Ábel Sanchez, přel. Jana Zuluetová-Cahová, Praha: Vyšehrad 1988 [1917] Václavek, Bedřich: Dojmy z SSSR, in: Milan Blahynka (ed.): Dobrá zvěst. Z cest za poznáním SSSR ve dvacátých a třicátých letech, Praha 1987, s. 253–291 [1930–1931] Včelička, Géza: Dvě města na světě, in: Milan Blahynka (ed.): Dobrá zvěst. Z cest za poznáním SSSR ve dvacátých a třicátých letech, Praha 1987, s. 405–427 [1935] Vonnegut, Kurt: Kolíbka, přel. Jaroslav Kořán, Praha: Euromedia Group 2005 [1963] Weiner, Richard: Cesta, in: Básně, Praha: Torst 1997, s. 155 [1914] Werfel, Franz: Ne vrah, zavražděný je vinen a jiné prózy, přel. František Kafka, Hanuš Karlach, Praha: Odeon 1990 [1919] Woolfová, Virginia: K majáku, přel. Jarmila Fastrová, Praha: Československý spisovatel 1965 [1927] Literární noviny 2, 1953, č. 10–15 Nový život 5, 1953, č. 3–5 Rudé právo 33, 1953, 6.–20. 3.

CITOVANÉ PRAMENY

207


LITERATURA Abbott, Porter H.: The Cambridge Introduction to Narrative, Cambridge: Cambridge University Press 2002 Adams, Hazard: Canons: Literary Criteria / Power Criteria, Critical Inquiry 14, 1988, č. 4, s. 748–764 Adorno, Theodor W.: The Cultural Industries: Selected Essays on Mass Culture, London: Routledge 1991 Ahrens, Rüdiger – Volkmann, Laurenz (eds.): Why Literature Matters: Theories and Functions of Literature, Heidelberg: C. Winter 1996 Allen, Robert C.: On Reading Soaps: A Semiotic Primer, in: Kaplan, E. Ann (ed.): Regarding Television, Los Angeles: AFI 1983 Altieri, Charles: An Idea and Ideal of a Literary Canon, Critical Inquiry 10, 1983, č. 1, s. 37–60 Arbeit, Marcel: Každý svého Poea!, in: Poe, Edgar Alan: Bludná planeta, Praha: Československý spisovatel 1991, s. 169–179 Arnold, Matthew: Culture and Anarchy and Other Writings, ed. Stefan Collini, Cambridge: Cambridge University Press 1993 [1869] Auerbach, Erich: Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách, přel. Miroslav Žilina, Vladimír Kafka, Rio Preisner, Praha: Mladá fronta 1968 [1946] Barthes, Roland: Mytologie, přel. Josef Fulka, Praha: Dokořán 2004 [1957] Barthes, Roland: Efekt reálného, přel. Tomáš Jirsa, Aluze 10, 2006, č. 3, s. 78–81 [1968] Baudrillard, Jean: Simulacra and Simulations, in: Selected Writings, Stanford: Stanford University Press 1988, s. 166–184 [1981] Baudrillard, Jean: Fatal Strategies, in: Selected Writings, Stanford: Stanford University Press 1988b, s. 185–206 [1983] Benjamin, Walter: Selected Writings 2, 1927–1934, přel. Rodney Livingstone, ed. Michael William Jennings et al., Cambridge: Belknap Press 1999 Berger, Arthur Asa: Popular Culture Genres: Theories and Texts, Newbury Park: Sage 1992 Bílek, Petr A.: James Bond a major Zeman. Sémantika narativní ideologie, in: Bílek, Petr A. (ed.): James Bond a major Zeman: Ideologizující vzorce vyprávění, Praha: Pistorius a Olšanská / Paseka 2007, s. 100–118 Blažek, Bohuslav: Tváří v tvář obrazovce, Praha: Slon 1995 Bloom, Harold: The Anxiety of Influence, New York: Oxford University Press 1973 Bloom, Harold: A Map of Misreading, New York: Oxford University Press 1975 Bloom, Harold: Kánon západní literatury. Knihy, které prošly zkouškou věků, přel. Ladislav Nagy, Martin Pokorný, Prostor: Praha 2000 [1994] Bourdieu, Pierre: Distinction: A Social Critique of the Judgment of Taste, přel. Richard Nice, London: Routledge 1984 [1979] Bourdieu, Pierre: The Logic of Practice, přel. Richard Nice, Cambridge: Polity 1990 [1980] Bourdieu, Pierre: The Field of Cultural Production: Essays on Art and Literature, ed. Randal Johnson, Cambridge: Polity 1993 208

LITERATURA


Cawelti, John G.: The Concept of Formula in the Study of Popular Literature, The Bulletin of the Midwest Modern Language Association 5, 1972, s. 115–123 Certeau, Michel de: Heterologies: Discourse on the Other, přel. Brian Massumi, Manchester: Manchester University Press 1986 Cílek, Václav: Krajiny vnitřní a vnější, Praha: Dokořán 2002 Colebrook, Claire: New Literary Histories: New Historicism and Contemporary Criticism, Manchester: Manchester University Press 1997 Connor, Stephen: Theory and Cultural Value, Oxford: Blackwell 1992 Cowen, Tyler: In Praise of Commercial Culture, Cambridge: Harvard University Press 1998 Culler, Jonathan: On Deconstruction: Theory and Criticism after Structuralism, Ithaca: Cornell University Press 1982 Češka, Jakub: Kontrarevolucionářova hlubina bezpečnosti?, Česká literatura 48, 2000, č. 3, s. 253–288 Čmejrková, Anna: Obraz „pražského jara“ a roku 1968 v české literatuře 2. poloviny 20. století jako problém emblematické redukce, Diplomová práce, FF UK v Praze, 2008 Davis, Robert Con – Schleifer, Ronald: Criticism and Culture: The Role of Critique in Modern Literary Theory, Harlow: Longman 1991 de Man, Paul: Blindness and Insight: Essays in the Rhetoric of Contemporary Criticism (2. vyd.), Minneapolis: University of Minnesota Press 1983 [1971] de Man, Paul: The Rhetoric of Blindness: Jacques Derrida’s Reading of Rousseau, in: Blindness and Insight, Minneapolis: University of Minnesota Press 1995, s. 102–141 Derrida, Jacques: Writing and Difference, New York: Routledge 1978 Derrida, Jacques: Texty k dekonstrukci, přel. Miroslav Petříček, Bratislava: Archa 1993 [1967–1972] Dijk, Theun A. van: Ideology: A Multidisciplinary Approach, London: Sage 1998 Doležel, Lubomír: Heterocosmica: Fikce a možné světy, Praha: Karolinum 2003 [1998] Doležel, Lubomír: Fikce a historie v období postmoderny, Praha: Academia 2008 Dyer, Gilian: Advertising as Communication, London: Routledge 1988 Easthope, Anthony: Literary into Cultural Studies, London: Routledge 1991 Eco, Umberto: Trattato di semiotica generale, Milano: Bompiani 1975 Eco, Umberto: Skeptikové a těšitelé, přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Svoboda 1994 [1964] Eco, Umberto: Towards a Semiotic Inquiry into the Television Message, in: Miller, Toby (ed.): Television: Critical Concepts in Media and Cultural Studies, London: Routledge 2003, s. 3–19 [1972] Eco, Umberto: Teorie sémiotiky, přel. Marek Sedláček, Brno: JAMU 2004 [1976] Eco, Umberto: Lector in fabula. Role čtenáře aneb Interpretační kooperace v narativních textech, přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Academia 2010 [1979] Eldridge, Richard (ed.): Beyond Representation: Philosophy and Poetic Imagination, Cambridge: Cambridge University Press 1996 Fialová, Alena: Poučena z krizového vývoje. Obraz „pražského jara“ v „normalizační“ próze, Soudobé dějiny 12, 2005, č. 2, s. 309–333 Fialová, Alena: Poslední krize majora Zemana: Televizní a knižní podoba případů majora Zemana s tematikou tzv. Pražského jara, in: Bílek, Petr A. (ed.): James Bond a major Zeman: Ideologizující vzorce vyprávění, Praha: Pistorius a Olšanská / Paseka 2007, s. 82–99 Fish, Stenley: Is There A Text in This Class? The Authority of Interpretive Communities, Cambridge: Harvard University Press 1980 Fiske, John: Television Culture, New York: Routledge 1987 LITERATURA

209


Fiske, John: Understanding Popular Culture, Boston: Unwin Hyman 1989a Fiske, John: Reading the Popular Culture, Boston: Unwin Hyman 1989b Foucault, Michel: Dějiny šílenství v době osvícenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby, přel. Věra Dvořáková, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1994 [1961] Foucault, Michel: Archeologie vědění, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Herrmann & synové 2002 [1969] Foucault, Michel: Slova a věci, přel. Jan Rubáš, Brno: Computer Press 2007 [1966] Francis, Mark (ed.): Pop, London: Phaidon Press 2005 Frith, Simon: The Good, the Bad, and the Indifferent: Defending Popular Culture from the Populists, Diacritics 21, 1991, č. 4, s. 101–115 Fromm, Erich: The Anatomy of Human Destructivness, New York: Fawcett Crest 1973 Gadamer, Hans-Georg: Problém dějinného vědomí, přel. Jiří Němec, Jan Sokol, Praha: Parva Philosophica 1994 [1958] Gane, Mike (ed.): Ideological Representation and Power in Social Relations: Literary and Social Theory, New York: Routledge 1989 Goetzmann, William H.: J. F. Cooper: Prairie, in: Cohen, Henning (ed.): Landmarks of American Writing, Washington: Voice of America 1969, s. 75–87 Goodman, Nelson: Způsoby světatvorby, přel. Vlastimil Zuska, Bratislava: Archa 1996 [1978] Goodman, Nelson: Jazyky umění: Nástin teorie symbolů, přel. Tomáš Kulka a kol., Praha: Academia 2007 [1968] Gray, Richard J.: The Making of Western Myth, in: A History of American Literature, Oxford: Blackwell 2008 [2004], s. 107–118 Greenblatt, Stephen: Renaissance Self-Fashioning: From More to Shakespeare, Chicago: University of Chicago Press 1984 [1980] Greenblatt, Stephen: Shakespearean Negotiations: The Circulation of Social Energy in Renaissance England, Berkeley: University of California Press 1988 Greenblatt, Stephen: Towards a Poetics of Culture, in: Veeser, Harold Aram (ed.): New Historicism, New York: Routledge 1989, s. 1–15 Greenblatt, Stephen – Gallagher, Catherine: Practicing New Historicism, Chicago: University of Chicago Press 2000 Grygar, Mojmír: Terminologický slovník českého strukturalismu. Obecné pojmy estetiky a teorie umění, Brno: Host 1999 Guillory, John: Kanonické a nekanonické: Současná diskuse, přel. Richard Müller, Česká literatura 55, 2007, č. 2, s. 179–218 Hall, Stuart: Encoding and Decoding in the Television Discourse, in: Culture and Education, č. 25, Strassburg: Council of Europe 1974 Hall, Stuart (ed.): Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, London: Sage 1997 Hall, Stuart et al. (eds.): Culture, Media, Language, London: Hutchington 1980 Hallberg, Robert von (ed.): Canons, Chicago: University of Chicago Press 1983 Harris, Wendell V.: Canonicity, PMLA. Publications of the Modern Language Association of America 106, 1991, č. 1, s. 110–121 Hartman, Geoffrey H.: The Unremarkable Wordsworth, Minneapolis: University of Minnesota Press 1987 Hawkins, Harriett: Classics and Trash: Traditions and Taboos in High Literature and Popular Modern Genres, New York: Harvester Wheatsheaf 1990 Chvatík, Květoslav: K otázce literárního kánonu, Tvar 13, 2002, č. 14, s. 5 210

LITERATURA


Ingarden, Roman: Umělecké dílo literární, přel. Antonín Mokrejš, Praha: Odeon 1989 [1931] Iser, Wolfgang: Representation. A Performative Act, in: Krieger, Murray (ed.): The Aims of Representation: Subject/Text/History, New York: Columbia University Press 1987, s. 236–248 Iser, Wolfgang: Prospecting: From Reader Response to Literary Anthropology, Baltimore: Johns Hopkins University Press 1989 Iser, Wolfgang: The Fictive and the Imaginary: Charting Literary Anthropology, Baltimore: Johns Hopkins University Press 1993 Iser, Wolfgang: The Authority of the Canon, in: The Range of Interpretation, New York: Columbia University Press 2000, s. 13–40 Iser, Wolfgang: Teorie literatury: Aktuální perspektiva, přel. Johana Gallupová, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2004 [1991] Jakobson, Roman: Co je poezie?, in: Poetická funkce, Jinočany: H&H 1995, s. 23–33 [1934] Jankovič, Milan: Švejkova lhostejnost k dějinám, in: Nesamozřejmost smyslu, Praha: Československý spisovatel 1991, s. 157–159 Johnson, David (ed.): The Popular and the Canonical: Debating TwentiethCentury Literature 1940–2000, London: Routledge 2005 Kopeckij, Leontij Vasil’jevič et al. (eds.): Velký rusko-český slovník 2, K–O, Praha: Nakladatelství ČSAV 1953 Krieger Murray (ed.): The Aims of Representation: Subject/Text/ History, New York: Columbia University Press 1987 Kripke, Saul A.: Naming and Necessity, Cambridge: Harvard University Press 1980 Kristeva, Julia: Powers of Horror. An Essay on Abjection, New York: Columbia University Press 1982 [1980] Kuhn, Thomas Samuel: Struktura vědeckých revolucí, přel. Tomáš Jeníček, Praha: OIKOYMENH 1997 [1962] Kureishi, Hanif – Savage, Jon (eds.): Pop, London: Faber and Faber 1995 Lacey, Nick: Image and Representation: Key Concepts in Media Studies, New York: St. Martin’s Press 1998 Lotman, Jurij Michajlovič: Štruktúra umeleckého textu, přel. Milan Hamada, Bratislava: Tatran 1990 [1970] MacCabe, Colin (ed.): High Culture/Low Culture: Analyzing Popular Television and Film, Manchester: Manchester University Press 1986 Macura, Vladimír: Šťastný věk: Symboly, emblémy a mýty 1948– 1989, Praha: Pražská imaginace 1992 Marris, Paul – Thornham, Sue (eds.): Media Studies: A Reader, Edinburgh: Edinburgh University Press 1996 Masaryk, Tomáš Garrigue: Rusko a Evropa 3. Studie o duchovních proudech v Rusku, Praha: Ústav T. G. Masaryka 1996 [1913] McGregor, Craig: Pop Goes the Culture, London: Pluto Press 1984 McLuhan, Marshall: Understanding Media: The Extension of Man, London: Ark Paperbacks 1987 [1964] Merleau-Ponty, Maurice: Oko a duch, in: Oko a duch a jiné eseje, přel. Oldřich Kuba, Praha: Obelisk 1971, s. 7–34 [1961] Michaels, Walter Benn: The Interpreter’s Self: Peirce on the Cartesian Object, in: Tompkins, Jane P. (ed.): Reader – Response Criticism. From formalism to poststructuralism, Baltimore: John Hopkins University Press 1980, s. 185–200 [1977] LITERATURA

211


Miller, J. Hillis: New Starts: Performative Topographies in Literature and Criticism, Taipei: Academia Sinica 1993 Miller, J. Hillis: Speech Acts in Literature, Stanford: Stanford University Press 2001 Mitchell, W. J. T.: „Representation“, in: Lentricchia, Frank – McLaughlin, Thomas (eds.): Critical Terms for Literary Study, Chicago: University of Chicago Press 1995, s. 11–22 Moretti, Franco: Graphs, Maps and Trees, London: Verso 2005 Mukařovský, Jan: Genetika smyslu v Máchově poezii, in: Kapitoly z české poetiky 3, Praha: Svoboda 1948a, s. 239–310 [1938] Mukařovský, Jan: O jazyce básnickém, in: Kapitoly z české poetiky 1, Praha: Svoboda 1948b, s. 79–142 [1940] Mukařovský, Jan: Záměrnost a nezáměrnost v umění, in: Studie z estetiky, Praha: Odeon 1966, s. 89–108 [1943] Munns, Jessica – Rajan, Gita (eds.): A Cultural Studies Reader: History, Theory, Practice, London: Longman 1995 Newman, Karen – Clayton, Jay – Hirsch, Marianne (eds.): Time and the Literary, New York: Routledge 2002 Osolsobě, Ivo: Ostenze, hra, jazyk. Sémiotické studie, Brno: Host 2002 Papineau, David: Reality and Representation, Oxford: Basil Blackwell 1987 Papoušek, Vladimír: Hledání modelu literárních dějin a rozhovor Harvey Bluma se Stephenem Greenblattem, in: Papoušek, Vladimír – Tureček, Dalibor: Hledání literárních dějin, Praha: Paseka 2005, s. 37–50 Papoušek, Vladimír: Spontánnost, manipulace, literární kánon a dobový horizont, Česká literatura 54, 2006, č. 2–3, s. 103–112 Peirce, Charles Sanders: The Essential Peirce: Selected Philosophical Writings, Bloomington: Indiana University Press 1992 Pijoan, José: Dějiny umění 8, Praha: Odeon 1981 Prokop, Dieter: Boj o média: Dějiny nového kritického myšlení o médiích, přel. Barbara Köpplová, Monika Loderová, Praha: Karolinum 2005 [2001] Richterová, Sylvie: Jasnozřivý génius a jeho slepý prorok, in: Slova a ticho, München: Arkýř 1986, s. 126–142 Rimmon-Kenan, Shlomith: A Glance beyond Doubt: Narration, Representation, Subjectivity, Columbus: Ohio State University Press 1996 Sainsbury, Richard M.: Fiction and Fictionalism, New York: Routledge 2010 Sartre, Jean Paul: Bad Faith, in: Being and Nothingness, New York: Random House 1994, s. 47–70 Sartre, Jean Paul: Polemika s Albertom Camusom, in: Štúdie o literatúre, Bratislava: Tatran 1964, s. 159–179 [1952] Seyhan, Azade: Fractal Contours: Chaos and System in the Romantic Fragment, in: Eldridge, Richard (ed.): Beyond Representation. Philosophy and Poetic Imagination, Cambridge: Cambridge University Press 1996, s. 133–150 Simpson, John A. – Weiner, Edmund S. C. (eds.): The Oxford English Dictionary, 2nd ed., XII, Oxford: Clarendon Press 1989 Sontag, Susan: Against Interpretation, London/New York: Vintage 1994 [1966] Storey, John: Cultural Studies and the Study of Popular Culture, Edinburgh: Edinburgh University Press 1996 Šalda, František Xaver: Jamese Joyce Ulysses, in: O předpokladech a povaze tvorby, Praha: Odeon 1978, s. 309–312 [původně Šaldův zápisník, prosinec 1929] Šklovskij,Viktor: Teorie prózy, přel. Bohumil Mathesius, Praha: Melantrich 1933 [1925] 212

LITERATURA


Thibaudet, Albert: Symbolismus a román, in: Román a kritika, Praha: Odeon 1986, s. 168–175 [1912] Trávníček, Jiří: „Jejich věc se mnou prostě nesouvisela“. Josef Škvorecký jako středoevropský autor, in: Přibáň, Michal (ed.): Škvorecký 80, Praha: Literární akademie 2005, s. 32–44 Uhlig, Claus: Current Models and Theories of Literary Historiography, Arcadia 22, 1987, č. 1, s. 1–17 Valdés, Mario J.: World-Making: The Literary Truth Claim and the Interpretation of Texts, Toronto: University of Toronto Press 1992 Veeser, Harold Aram (ed.): The New Historicism, New York: Routledge 1989 White, Hayden: Metahistory: The Historical Imagination in Nineteenth Century Europe, Baltimore: Johns Hopkins University Press 1973 White, Hayden: The Content of Form: Narrative Discourse and Historical Representation, Baltimore: Johns Hopkins University Press 1987 White, Hayden: New Historicism: A Comment, in: Veeser, Harold Aram (ed.): New Historicism, New York: Routledge 1989, s. 293–303 White, Hayden: Figural Realism: Studies in the Mimesis Effect, Baltimore: Johns Hopkins University Press 2000 [1999] Williams, Raymond: Keywords: A Vocabulary of Culture and Society, London: Fontana 1983 [1976] Wolfreys, Julian: Critical Keywords in Literary and Cultural Theory, New York: Palgrave and Macmillan 2004

LITERATURA

213


EDIČNÍ POZNÁMKA Následující texty byly již v určité verzi publikovány v těchto časopisech či knižních souborech: – Reprezentace, performance historie a současná literární věda, Slovo a smysl / Word and Sense 7, 2010, č. 13, s. 53–67 – „Plakaly spolu, plakaly radostně a hrdě“: Emblematické redukce mateřství v ideologizovaném prostoru české poúnorové kultury, in: Hanáková, Petra – Heczková, Libuše – Kalivodová, Eva (eds.), V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity, Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, s. 249–260 – Zvěčnělí vůdcové: Literární re-prezentace J. V. Stalina a Klementa Gottwalda vytvářené bezprostředně po jejich smrti, Slovo a smysl / Word and Sense 5, 2008, č. 9/10, s. 312–325 – Kánon, kanoničnost a kanonizace jako literárněhistorické konstrukty, in: Bílek, Petr A. – Janoušek, Pavel – Šmahelová, Hana – Papoušek, Vladimír – Tureček, Dalibor: Literatura a kánon, Praha: FF UK 2007, s. 7–18 – Strategie kanonizace, in: Jungmannová, Lenka (ed.): Česká literatura rozhraní a okraje. IV kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura, Praha: Akropolis – ÚČL AV ČR 2010, s. 17–26 – Diskurs, re-prezentace, narativita, textovost a další pole interdisciplinárního překryvu: Literární věda a mediální studia, Kultura – média – komunikace 1, 2009, č. 1, s. 147–164 – Možnosti naratologie v rámci kulturálních studií: Literární re-prezentace jako pole mezi ideologií a naratologií, Kultura – média – komunikace 1, 2009, č. 2, s. 37–52 – Diskursivní prostor popkultury aneb Proč by Otokar Březina neměl přejet krtečka, Slovo a smysl / Word and Sense 3, 2006, č. 6, s. 23–49

214

EDIČNÍ POZNÁMKA


SEZNAM VYOBRAZENÍ Obálka: Obálka: František Kupka, Kosmické jaro I. (Barva a hloubka. Barevné plány. Čáry, plochy a hloubka), 1913–1914, olej na plátně, 115 × 125 cm, Praha: Národní galerie, inv. č. 17454; fotografie © 2012 Národní galerie v Praze, © ADAGP, Paris 2012 Reprodukce jsou citovány z následujících pramenů: s. 5

s. 6

s. 7

s. 8 s. 8 s. 8 s. 8 s. 9 s. 10

s. 11

s. 12

s. 13

s. 14 s. 15

ilustrace k Ivanhoe Waltera Scotta z vydání roku 1880, Jules Jean Marie Joseph Huyot podle kreseb Edouarda Rioua, Frédérica Théodora Lixe a Adriena-Emmanuele Marie – © Bibliothèque nationale de France Adolf Kosárek: Hřbitov u moře, 1856, olej na plátně, 32 × 53 cm, Plzeň: Západočeská galerie – Eva Reitharová, Adolf Kosárek, Praha: Odeon 1984, s. 34 Théodore Géricault: Důstojník myslivců císařské gardy dává povel k útoku, 1812, olej na plátně, 349 × 266 cm, Paris: Louvre, – José Pijoan: Dějiny umění 8, Praha: Odeon 1981, s. 185 Alexej Sitaro: K zažitočnoj kultornoj žizni, 1934 Břetislav Hanuš: Česká ženo, po r. 1945 – Moc obrazů / Obrazy moci, Praha: Galerie U Křižovníků 2005, s. 98 Lev Hass: Na soud s americkými barbary!, 1952 – Moc obrazů / Obrazy moci, Praha: Galerie U Křižovníků 2005, s. 250 Anonym: Radostne a spokojne z predajní Zdroj, asi počátek padesátých let – Moc obrazů / Obrazy moci, Praha: Galerie U Křižovníků 2005, s. 261 Konstantin Ivanov: Miru mir, 1952 Kazimir Malevič: Suprematistická malba. Letadlo v letu, 1915, olej na plátně, 57 × 48 cm, New York: Museum of Modern Art – Gilles Néret: Kazimir Malevich and Suprematism, Köln u. a.: Taschen 2003, s. 59 ilustrace Aubreyho Beardsleye k Wildově hře Salome, z anglického vydání 1894 – Otto M. Urban: V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914, Praha: Arbor vitae 2006, s. 241 El Lisickij: Bijte bílé rudým klínem (Klinom krasnym bej belych), 1919, plakát 23 × 19 cm – Sophie Lissitzky-Küppers: El Lissitzky: Maler, Architekt, Typograf, Fotograf, Dresden: Verlag der Kunst, obr. 40 Francisco Goya: Saturn požírající svého syna, 1819–1823, olej na plátně, 146 × 83 cm, Madrid: Museo del Prado – Rose-Marie a Rainer Hagenovi: Francisco Goya, Bratislava: Taschen / Slovart, s. 79 z filmu Easy Rider, 1969 Gaetano Previati: Stvoření světla, 1913, olej na plátně, 205 × 216 cm, Rome: Galleria Nazionale d’Arte Moderna – Rodolphe Rapetti: Symbolism, Paris: Flammarion 2005, s. 132

SEZNAM V YOBRAZENÍ

215



JMENNÝ REJSTŘÍK Rejstřík pokrývá všechny části publikace včetně poznámkového aparátu, resumé, pramenů a literatury, ediční poznámky, obrazové přílohy a seznamu vyobrazení. Zařazeny jsou i odkazy na adjektivní podoby jmen (např. jakobsonovský).

A Abbott, Porter H. 208 Adams, Hazard 208 Adorno, Theodor W. 125, 208 Ahrens, Rüdiger 208 Achnaton 73 Ajvaz, Michal 94 Alda, Jan 67, 84, 85, 205 Allen, Robert C. 208 Allen, Woody 128 Altieri, Charles 208 Amenhotep IV. viz Achnaton Amis, Kingsley 125 Andrejev, Leonid Nikolajevič 150, 205 Arbeit, Marcel 174, 208 Aristofanes 117 Aristoteles 28, 81, 115 Arnold, Matthew 125, 208 Auerbach, Erich 29, 50, 181, 208 Austin, John L. 25 B Bacon, Francis 200 Bach, Johann Sebastian 117 Bachtin, Michail Michajlovič 19, 126 Balzac, Honoré de 41, 76 Barényi(ová), Olga 97, 182, 184 Bart, Ilja 84, 85 Barthes, Roland 19, 38, 51, 64, 100, 101, 112, 126, 208 Bartoň, Oldřich 84 Bartovský, Václav 162 Baudelaire, Charles 75 Baudrillard, Jean 126, 164, 193–197, 200, 208

Beardsley, Aubrey Vincent 11, 76, 144, 194, 215 Beckham, David 164 Beneš, Vojtěch (Vojta) 104 Benešová, Božena 96 Benjamin, Walter 19, 122, 125, 126, 208 Berger, Arthur Asa 208 Bernanos, Georges 159 Bezruč, Petr 118 Bílek, Petr A. 18, 19, 28, 64, 81, 89, 99, 112, 122, 208, 209, 214 Blahynka, Milan 207 Blake, William 168 Blanchot, Maurice 101 Blažek, Bohuslav 208 Bloom, Harold 22, 57, 58, 77, 89, 91, 95, 208 Blume, Harvey 212 Bolen, Václav 117 Bondy, Egon 160 Booth, Wayne C. 112 Borges, Jorge Luis 40 Bourdieu, Pierre 126, 128, 131, 203, 208 Bouzek, Josef 84 Bradbury, Ray 47, 200 Breton, André 196 Broch, Hermann 50 Brömse, August 194 Brown, Dan 190, 191, 205 Březina, Otokar 75, 90, 99, 123, 132, 135, 144, 155–157, 168, 170– 175, 177, 194, 200, 205, 214 Bukowski, Charles 92 Bulgakov, Michail Afanasjevič 49 Bunin, Ivan Alexejevič 157, 205 Buriánek, František 205 Burljuk, David 145 JMENNÝ REJSTŘÍK

217


Butler, Samuel 76 Byron, George Gordon 55, 182 C Cameron, James 191 Camus, Albert 45, 79, 80, 184, 195, 212 Capote, Truman 200 Carroll, Lewis 39, 113 Cawelti, John G. 209 Ceauşescu, Nicolae 52 Céline, Louis Ferdinand 45, 79, 139, 150, 151, 153, 177, 192, 195, 196, 205 Certeau, Michel de 209 Cílek, Václav 90, 91, 209 Clayton(ová), Jay 212 Clostermann, Pierre 61, 62, 205 Coelho, Paulo 125 Cohen, Henning 210 Colebrook(ová), Claire 209 Collini, Stefan 208 Connor, Stephen 209 Conrad, Joseph 139 Cooper, James Fenimore 54, 56, 74, 75, 163, 210 Cowen, Tyler 209 Crane, Stephen 43, 44, 54– 57, 59, 63, 205 Culler, Jonathan 19, 27, 209 Č Čapek, Jan Blahoslav 83, 96 Čapek, Josef 182, 184 Čapek, Karel 95, 103, 160, 184 Čapek Chod, Karel Matěj 96, 103 Čarek, Jan 125 Čep, Jan 160 Černý, Václav 116 Češka, Jakub 121, 209 Čmejrková, Anna 121, 209 D Dante Alighieri 97, 168 Davidson, Donald 29 Davis, Robert Con 209 de Man, Paul 19, 20, 22, 24, 198, 209 Delacroix, Eugène 55 218

JMENNÝ REJSTŘÍK

Deleuze, Gilles 100, 101 Deml, Jakub 95, 101, 151, 152, 184, 194, 205 Derrida, Jacques 20, 24, 94, 100, 101, 199, 209 Dickens, Charles 113, 114 Dietl, Jaroslav 47 Dijk, Theun A. 115, 209 Doležel, Lubomír 113, 209 Dominik, Pavel 206 Doré, Gustave 170 Dostojevskij, Fedor Michajlovič 42, 43, 45, 49, 76, 149, 187 Doutnáč, Karel 196 Doyle, Arthur Conan 191 Dubček, Alexander 118, 120, 121 Durrell, Lawrence 45 Dvořák, Josef 83 Dvořáková, Věra 210 Dyer, Gilian 209 Dyk, Viktor 104 Dylan, Bob 125, 161, 163, 206 Dzeržinskij, Felix Edmundovič 117 E Eagleton, Terry 100 Easthope, Anthony 209 Ebbinghaus, Hermann 101, 109 Eco, Umberto 100, 106, 113, 115, 122, 189–191, 209 Effenberger, Vratislav 196 Einstein, Albert 58, 95, 139 Eldridge, Richard 209, 212 Eliot, Thomas Stearns 141, 175, 205 Emerson, Ralph Waldo 75 Ensor, James 194 Ernst, Max 196 F Fastrová, Jarmila 207 Faulkner, William 20, 21, 24, 45, 49, 52, 78, 79, 143 Fialová, Alena 121, 209 Fish, Stanley 19, 94, 209 Fiske, John 209, 210 Flaubert, Gustave 42, 43, 56, 57, 59, 63, 76, 205


Foucault, Michel 36, 38, 73, 100, 102, 103, 131, 136, 203, 210 Francis, Mark 210 Frege, Gottlob 29 Friedrich, Caspar David 41, 44 Frith, Simon 210 Fromm, Erich 150, 210 Frost, Robert 140, 205 Frýbort, Zdeněk 209 Fučík, Julius 148 Fuks, Ladislav 49 Fulka, Josef 208 Fuller(ová), Margaret 75 G Gadamer, Hans-Georg 210 Gallagher(ová), Catherine 25, 103, 210 Gallupová, Johana 211 Gane, Mike 210 Geertz, Clifford 102, 103 Genette, Gérard 100, 112 Géricault, Théodore 7, 55, 59, 215 Gide, André 52, 78 Ginsberg, Allen 92 Girardin, Daniel 206 Glazarová, Jarmila 84, 85 Goethe, Johann Wolfgang von 168 Goetzmann, William H. 74, 210 Golding, William 45 Golstücker, Eduard 116 Goodman, Nelson 36, 37, 210 Gott, Karel 33, 117, 127 Gottwald, Klement 64, 66–68, 81– 87, 117, 120, 121, 206, 214 Goya, Francisco de 13, 57, 151, 215 Gray, Richard J. 74, 210 Green, Graham 160 Greenblatt, Stephen 24–26, 41, 73, 93, 94, 103, 136, 153, 154, 210, 212 Greimas, Algirdas Julien 112 Grice, Herbert Paul 29 Grygar, Mojmír 22, 210 Guillory, John 90, 210 Guinness, Arthur 123 Guthrie, Woody 163

H Habermas, Jürgen 126 Hagen, Rainer 215 Hagen(ová), Rose-Marie 215 Halas, František 116, 117, 141 Hall, Stuart 35, 38, 125, 210 Hallberg, Robert von 210 Hamada, Milan 211 Hamsun, Knut 77, 94, 103 Hanáková, Petra 214 Hanč, Jan 47, 162, 184, 205 Hanuš, Břetislav 8, 215 Harris, Wendell V. 210 Hartman, Geoffrey H. 20, 22, 140, 210 Hass, Lev 8, 215 Hašek, Jaroslav 45, 49, 50, 60–62, 77– 79, 95, 96, 152, 153, 189, 190, 205 Hašková, Taťjana 205, 206 Havel, Václav 116, 164 Havlíček, Jaroslav 49 Hawkins(ová), Harriet 210 Hawthorne, Nathaniel 56 Heczková, Libuše 68, 214 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 144 Hegerová, Hana 116 Heller, Joseph 45, 60, 61, 205 Hemingway, Ernst 159, 177 Hesse, Hermann 49, 50 Heyduk, Josef 206 Hilský, Martin 25 Hine, Lewis 39 Hirsch(ová), Marianne 212 Hitler, Adolf 39 Hlaváček, Karel 75, 77, 168, 194 Holan, Vladimír 128 Hora, Josef 83 Horkheimer, Max 125 Horníček, Miroslav 127 Hořec, Jaromír 85 Hostovský, Egon 49, 158, 160, 182 Hrabal, Bohumil 160 Hrubý, Jiří 206 Hughes, Langston 92 Hugo, Victor 55 Hůlová, Petra 185–189, 191, 197, 200, 205 Hus, Jan 114 Husák, Gustáv 33 JMENNÝ REJSTŘÍK

219


Huxley, Aldous 47, 139 Huyot, Jules Jean Marie Joseph 215 Ch Chaldej, Jevgenij 39 Chammurapi 52 Chlebnikov, Velemir 145, 205 Chvatík, Květoslav 210 I Ingarden, Roman 29, 35, 109, 211 Iser, Wolfgang 22, 35–37, 81, 93, 98, 211 Ivanov, Konstantin Konstantinovič 9, 215 J Jackson(ová), Janet 127 Jakobson, Roman 22, 28, 37, 103, 211 James, Henry 48, 49, 77 Jankovič, Milan 60, 77, 211 Janoušek, Pavel 214 Jariš, Milan 84, 85 Jeanson, Francis 79 Jeffers, Robinson 92 Jefremov, Ivan Antonovič 47, 148 Jehlička, Ladislav 205 Jenewein, Felix 194 Jeníček, Tomáš 211 Jennings, Michael William 208 Ježek, Otto 205 Ježíš Kristus 39, 117, 136, 191 Jílek, Bohumil 117 Jindra, Miroslav 205 Jindřich IV. 41 Jirásek, Alois 96 Jirko, Miloš 205 Jirotková, Lucie 85 Jirsa, Tomáš 208 Johnson, David 125, 211 Johnson, Randal 208 Joyce, James 44, 45, 52, 77, 127, 143, 175, 212 Jungmannová, Lenka 214

220

JMENNÝ REJSTŘÍK

K Kafka, František 207 Kafka, Franz 47, 48, 50, 52, 77, 78, 98, 116, 117, 125, 132, 143, 164, 177, 183, 184, 205 Kafka, Vladimír 205, 208 Kainar, Josef 86 Kalista, Zdeněk 83 Kalivodová, Eva 214 Káňa, Vašek 66, 205 Kaplan(ová), E. Ann 208 Karásek ze Lvovic, Jiří 75, 77, 144, 194 Karlach, Hanuš 207 Kerouac, Jack 52, 161, 163, 184 King, Stephen 125 Klíma, Ladislav 95, 151, 194, 205 Kobliha, František 156 Kohout, Pavel 67–70, 84, 116, 119–121, 205 Kolář, Jiří 47, 101, 161, 162, 196, 197, 206 Konrád, Karel 85, 86 Konůpek, Jiří 205 Kopeckij, Leontij Vasiljevič 64, 211 Köpplová, Barbara 212 Kořán, Jaroslav 207 Kosárek, Adolf 6, 55, 215 Kozák, Jan 95, 116, 118, 127 Kracauer, Siegfried 125 Krieger, Murray 35, 81, 115, 211 Kripke, Saul 29, 34, 35, 112, 211 Kristeva, Julia 100, 139, 150, 211 Krška, Václav 109 Kručonych (Kručenych), Alexej Jelisejevič 145 Kuba, Oldřich 211 Kubišová, Marta 116 Kubka, František 67, 85, 206 Kuhn, Thomas Samuel 169, 211 Kulka, Tomáš 210 Kundera, Ludvík 85 Kundera, Milan 33, 45, 109, 116, 197 Kupka, František 194, 215 Kuprin, Alexandr Ivanovič 77 Kureishi, Hanif 211 Kurosawa, Akira 21 Kusák, Alexej 206


L Lacey, Nick 211 Lasker-Schüler(ová), Else 141, 206 Legátová, Květa 131 Lenin, Vladimir Iljič 64, 66, 84, 85, 87, 147, 188 Lentricchia, Frank 212 Leonov, Leonid Maximovič 50 Lermontov, Michail Jurjevič 55, 74 Levin, Ira 166 Lewis, David 29 Lewis, Matthew Gregory 74 Liddell(ová), Alice 39 Lincoln, Abraham 117 Linhartová, Věra 78 Linné, Carl 25 Lisickij, El (Lazar Markovič) 12, 215 Lissitzky-Küppers(ová), Sophie 215 Livingstone, Rodney 208 Lix, Frédéric Théodor 215 Loderová, Monika 212 London, Jack 158, 159, 206 Lotman, Jurij Michajlovič 100, 211 Loukota, Josef 194 Lucas, George 133 Lukács, György 29 Lynch, David 125 M MacCabe, Colin 211 Macura, Vladimír 64, 87, 211 Magritte, René 196 Mácha, Karel Hynek 21, 74, 95, 96, 98, 103, 212 Mailer, Norman 60–62 Majakovskij, Vladimir Vladimirovič 145, 146, 206 Majerová, Marie 51, 85, 86, 148 Malevič, Kazimir Severinovič 10, 143, 215 Mallarmé, Stéphane 75, 76, 144 Mann, Thomas 45 Marcel, Gabriel 177 Marek, Jiří 84, 85 Marie, Adrien-Emmanuel 215 Marinetti, Filippo Tommaso 145, 146 Marris, Paul 211 Masaryk, Jan 118

Masaryk, Tomáš Garrigue 42, 82–84, 87, 205, 211 Masnerová, Eva 206 Massumi, Brian 209 Mašek, Jiří 83 Mathesius, Bohumil 212 Mauriac, François 78, 159, 206 May, Karl 118 McCarthy, Cormac 191, 192, 206 McGregor, Craig 211 McLaughlin, Thomas 212 McLuhan, Marshall 111, 125, 126, 211 Merleau-Ponty, Maurice 55, 59, 211 Mestek, Ferdinand 189, 190 Michaels, Walter Benn 41, 211 Mikulášek, Oldřich 84 Miler, Zdeněk 129 Miller, Joseph Hillis 19, 20, 22, 25, 204, 212 Miller, Toby 209 Milton, John 92, 168 Mitchell, William John Thomas 30, 212 Mohamed 72 Mokrejš, Antonín 211 Molière 103 Montgomery, Bernard Law 61 Montrose, Louis Adrian 103 More, Thomas 200 Moretti, Franco 212 Mucha, Alfons 144 Mukařovský, Jan 21, 22, 65, 104, 212 Müller, Richard 210 Munch, Edvard 104, 168 Munns(ová), Jessica 212 Musil, Robert 50, 77 N Nabokov, Vladimir Vladimirovič 34, 206 Nagy, Ladislav 208 Napoleon Bonaparte 31, 113 Němcová, Božena 28, 95, 96, 102, 103 Němec, Hynek 102 Němec, Jiří 210 Němeček, Zdeněk 160 Néret, Gilles 215 Neruda, Jan 42–44, 86, 96, 206 Neumann, Stanislav Kostka 84, 146–148, 206 JMENNÝ REJSTŘÍK

221


Newman(ová), Karen 212 Nezval, Vítězslav 48, 84, 85, 147, 206 Nice, Richard 208 Nietzsche, Friedrich 144, 168, 179 Noha, Jan 85 Novotný, Antonín 119–121 O Obama, Barack 164 Olbracht, Ivan 51 Oliva, Václav 104 Orten, Jiří 101 Orwell, George 47, 139, 200 Osolsobě, Ivo 50, 212 P Panuška, Jaroslav 75, 168, 194 Papineau, David 37, 212 Papoušek, Vladimír 18, 19, 40, 54, 72, 93, 136, 168, 176, 185, 193, 212, 214 Parkman, Francis 163 Pasolini, Pier Paolo 117 Peirce, Charles Sanders 41, 136, 137, 154, 174, 211, 212 Pelar, Rudolf 206 Pelarová, Luba 206 Pelikán, Čestmír 210 Pelikán, Jiří 206 Percy, Walker 165 Perkins, Anthony 132 Petrmichl, Jan 205 Petříček, Miroslav 209 Pia, Secondo 39 Picasso, Pablo 72 Pijoan, José 55, 212, 215 Pilarová, Eva 116 Pilař, Jan 84, 85 Pirker, Christian 206 Pirner, Maxmilián 156 Pirsig, Robert M. 163 Platon 200 Plinius Mladší 127 Plinius Starší 127 Pludek, Alexej 118, 121, 127, 206 Poe, Edgar Allan 74–76, 150, 174, 208 Pokorný, Martin 208 Pollock, Jackson 52 222

JMENNÝ REJSTŘÍK

Preisner, Rio 208 Previati, Gaetano 15, 168, 170, 171, 173–175, 177, 180, 194, 215 Procházka, Jiří 115–118, 121, 206 Prokop, Dieter 212 Proust, Marcel 78 Přibáň, Michal 213 Psůtková, Zdeňka 205 Pujmanová, Marie 85, 148 Puškin, Alexandr Sergejevič 55 R Rais, Karel Václav 31, 32, 34, 35, 206 Rajan(ová), Gita 212 Rapetti, Rodolphe 215 Reed, Lou 125 Reitharová, Eva 215 Ricoeur, Paul 29 Riefenstahl(ová), Leni 52 Richard III. 41 Richterová, Sylvie 77, 78, 212 Rimmon-Kenan(ová), Shlomith 212 Riou, Edouard 215 Robbe-Grillet, Alain 48, 79, 163, 184, 186 Rorty, Richard 204 Roth, Philip 165, 166, 206 Rousseau, Jean-Jacques 20, 24, 129, 209 Rubáš, Jan 210 Rushdie, Salman 97 Russell, Bertrand 29 Rybák, Josef 66, 67, 84, 85, 87, 206 Ř Řezáč, Václav 66, 206 S Sade, Donatien Alphonse François de 192 Sainsbury, Richard M. 212 Saint-Exupéry, Antoine de 62 Sarony, Napoleon 39 Sarraute(ová), Nathalie 78, 163, 184 Sartre, Jean-Paul 45, 50, 52, 79, 80, 143, 160, 176–180, 183, 184, 188, 195, 196, 206, 212 Saussure, Ferdinand de 29, 31, 38, 112


Savage, Jon 211 Scott, Walter 5, 54, 55, 61, 74, 215 Sedláček, Marek 209 Sedloň, Michal 66, 84, 206 Seyhan, Azade 74, 212 Shakespeare, William 20, 21, 24, 25, 41, 94, 97, 98, 125, 210 Shelley, Percy Bysshe 55, 74 Shelley(ová), Mary 55, 74, 125 Schauer, Hubert Gordon 119 Schleifer, Ronald 209 Schwabe, Carlos 156 Schwarzenegger, Arnold 51 Sienkiewicz, Henryk 55–57, 61, 206 Simpson, John A. 125, 212 Sitaro, Alexej 8, 215 Smetana, Bedřich 28 Smith, A. V. 123 Smrkovský, Josef 121 Sokol, Jan 210 Sontag(ová), Susan 161, 212 Součková, Milada 52, 78, 95, 160 Sova, Antonín 168 Speer, Albert 52 Stalin, Josif Vissarionovič 52, 64, 66, 67, 72, 81–87, 205, 206, 214 Steel(ová), Danielle 125 Steinová, Dagmar 206 Stejskal, Václav 205 Stevens, Wallace 20, 149, 152, 153, 206 Storey, John 212 Stravinskij, Igor Fedorovič 52 Svoboda, Jiří Václav 85 Svoboda, Ludvík 117 Svobodová, Růžena 103 Svozilová-Johnová, Herma 85, 86 Š Šabach, Petr 131 Šalda, František Xaver 44, 75, 144, 156, 171, 194, 212 Šimsa, Jan 104 Šklovskij, Viktor Borisovič 191, 212 Škvorecký, Josef 152, 213 Šmahelová, Hana 214 Šolochov, Michail Alexandrovič 50 Šrámek, Fráňa 103, 104 Šrut, Pavel 206

Štyrský, Jindřich 196 Šváb-Malostranský, Josef 104 T Tarantino, Quentin 127 Tarski, Alfred 29 Taufer, Jiří 95, 205, 206 Teige, Karel 48, 148, 196, 206 Thám, Václav 123 Thibaudet, Albert 52, 213 Thomas, Dylan 161 Thoreau, Henry David 75, 129 Thornham(ová), Sue 211 Todorov, Tzvetan 112 Tolkien, John Ronald Reuel 51, 134 Tolstoj, Lev Nikolajevič 31, 42, 43, 113, 142, 206 sv. Tomáš Akvinský 168 Tompkins(ová), Jane P. 211 Topol, Jáchym 94 Trávníček, Jiří 152, 213 Tureček, Dalibor 212, 214 Tyl, Josef Kajetán 30 U Uher, Josef 104 Uhlig, Claus 213 Unamuno, Miguel de 45, 159, 177, 181–183, 207 Urban, Otto M. 215 V sv. Václav 114 Václavek, Bedřich 148, 207 Vaculík, Ludvík 121 Váchal, Josef 168 Valdés, Mario J. 213 Valja, Jiří 205 Van Damme, Jean-Claude 51 Vávra, Otakar 47 Včelička, Géza 148, 207 Veeser, Harold Aram 54, 210, 213 Verlain, Paul 103, 144 Viewegh, Michal 94, 95, 131 Vilém z Occamu viz William Ockham Vodička, Felix 132 JMENNÝ REJSTŘÍK

223


Volkmann, Laurenz 208 Vomáčka, Jaroslav 127 Vonnegut, Kurt 166, 207 Vostrý, Jaroslav 85 Vrchlický, Jaroslav 161 Vyskočil, Quido Maria 104 W Weil, Jiří 148 Weiner, Edmund S. C. 212 Weiner, Richard 47–49, 139, 140, 143, 177, 182, 207 Weiss, Jan 182 Welles, Orson 132 Wells, Herbert George 47, 144 Werfel, Franz 48, 157, 158, 207 Werich, Jan 127 White, Hayden 26, 54, 106, 213 Whitman, Walt 144 Wilde, Oscar 39, 77, 215 William Ockham 168 Williams, Raymond 125, 213 Wolfreys, Julian 213 Woolf(ová), Virginia 47–49, 52, 58, 59, 78, 177, 180–182, 207 Wordsworth, William 20, 74, 140, 210

224

JMENNÝ REJSTŘÍK

Z Zábrana, Jan 47, 205, 206 Zamjatin, Jevgenij Ivanovič 47, 139 Zaorálek, Jaroslav 205, 206 Zapletalová, Vendulka 206 Zápotocký, Antonín 120 Zappa, Frank 52 Zatloukal, Jaroslav 83 Závada, Vilém 85, 205 Zdík, Dušek 205 Zelenka, Petr 187–189, 191, 197, 199 Zola, Émile 76 Zuluetová-Cahová, Jana 207 Zuska, Vlastimil 210 Ž Žáček, Jiří 125 Žantovská, Hana 205 Žilina, Miroslav 208 Žižka z Trocnova, Jan 114 Žukov, Georgij Konstantinovič 61




OBSAH A tak je to tady se vším aneb Pár slov na úvod Reprezentace, performance historie a současná literární věda (Petr A. Bílek – Vladimír Papoušek) Reprezentace: metafora, pojem či koncept? (Petr A. Bílek) Strategie reprezentací v literárních textech (Vladimír Papoušek) Proměny imaginace a její textové reprezentace (Vladimír Papoušek) „Plakaly spolu, plakaly radostně a hrdě“. Emblematické redukce mateřství v ideologizovaném prostoru české poúnorové kultury (Petr A. Bílek) Symetrie a reprezentace moci (Vladimír Papoušek) Zvěčnělí vůdcové. Literární reprezentace J. V. Stalina a K. Gottwalda vytvářené bezprostředně po jejich smrti (Petr A. Bílek) Kánon, kanoničnost a kanonizace jako literárněhistorické konstrukty (Petr A. Bílek) Strategie kanonizace (Vladimír Papoušek) Diskurs, reprezentace, narativita, textovost a další pole interdisciplinárního překryvu (Petr A. Bílek) Možnosti naratologie v rámci kulturálních studií Literární reprezentace jako pole mezi ideologií a naratologií (Petr A. Bílek) Diskursivní prostor popkultury (Petr A. Bílek) Alegorické reprezentace „všeho“ (Vladimír Papoušek) Cosmogonia. Slovník symbolistů (Vladimír Papoušek) Maso, krev a kosti. Od alegorického řádu symbolu k indexu (Vladimír Papoušek) Všechny formy prázdna. Řád ikonu (Vladimír Papoušek) Inertia. Ikon a simulace (Vladimír Papoušek)

17

112 122 136 168 176 185 193

Summary Citované prameny Literatura Ediční poznámka Seznam vyobrazení Jmenný rejstřík

203 205 208 214 215 217

19 28 40 54 64 72 81 89 93 99


Vladimír Papoušek – Petr A. Bílek

COSMOGONIA Alegorické reprezentace „všeho“

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2011 jako svoji 201. publikaci Odpovědná redakce: Stanislava Fedrová Jmenný rejstřík: Josef Schwarz Grafická úprava: Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem NewBaskerville: Ondřej Fučík Tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice 1. vydání, 228 stran, TS 12 ISBN 978-80-87481-61-5 ISBN 978-80-7470-002-6 (MOBI) ISBN 978-80-7470-003-3 (ePUB) Doporučená cena včetně DPH 249 Kč


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.